Politicky jste obrátil v momentě, kdy jste na internetu našel informace o masakru na náměstí Nebeského klidu. Jak jste je objevil, když všechny zmínky o této tragédii čínská vlá da blokuje?

V začátcích internetu měla ještě Velká čínská firewall díry. Pro toho, kdo uměl s počítačem, nebyl problém je najít – a já jsem na univerzitě studoval jako hlavní obor informatiku.

Nejdřív ze všeho jsem objevil fotky a velice mnou otřásly – do té doby jsem nevěděl, že tam umírali lidé. Nebydlel jsem v Pekingu, ale ve východočínském Nan-ťingu, ani ne v centru, ale na jednom z předměstí, takže přes osobní svědectví to nešlo a žádné oficiální informace samozřejmě dodnes neexistují. Pátral jsem dál a našel rozhovory, články a především dokument Richarda Gordona a Car my Hintonové z roku 1995, který ve třech hodinách podává souhrnnou výpověď o celé události.

Pravdu o tom masakru jsem se každopádně dozvěděl jako jeden z prvních Číňanů. Na otázku, co se tehdy stalo, totiž nejenže nedostanete odpověď, ono ani není lehké se správně zeptat – nevyslovujeme ani název té události, jenom opis, náznaky, je to skoro, jako by byl někdo prokletý a bylo nebezpečné ho i jen pojmenovat…

V tom máte praxi. Abyste mohl publikovat, musíte neustále balancovat na hraně toho, co se ještě smí, ale tak, aby čtenáři mohli informaci rozkódovat. Vadí vám to?

Jako politický bloger chci samozřejmě rýt do všeho, na druhou stranu jsem novinář, což v Číně znamená především důsledný trénink v autocenzuře. Kdykoli píšeme článek, nejdřív ze všeho si uděláme jasno v tom, kterým slovům se vyhneme, a pokud je vyznění hodně kritické, jak ho změkčit. I u politických textů praktikujeme cílenou depolitizaci, jinak bychom v redakcích nepřežili. Ale někdy to cenzor stejně zatrhne. Vím, že když to nebudu dělat, skončím ve vězení a nikdo si už ode mě nic nepřečte. Autocenzura je paradoxně jediným způsobem, jak dlouhodobě bojovat za svobodu slova. Vyrovnat se s tlakem zvnějšku i s autocenzurou je samozřejmě enormně náročné, a tak to některý z kolegů občas vzdá, anebo se přidá na opačnou stranu – a má klid.

Můžete zmínit v článku například jméno čínského prezidenta?

Rozhodně ne, stejně jako nesmí zaznít jméno žádného ministra. Kdykoli píšu o cenzuře, píšu anglicky. I proto se liší mé texty na čínském mikroblogu Weibo a na Twitteru, který naše vláda blokuje. Přispívám do jednoho hongkongského časopisu a i tam se držím na uzdě, třeba bych nikdy nepoužil slovo cenzura, dávám přednost kontrole. Aby si úřady myslely, že nechávám prostor k diskusi.

Sebekontrola je v Číně opravdu jediná cesta k přežití, taky protože můžeme být reálně sledováni kdekoli a kdykoli. Sedět s vámi v Pekingu, už bych měl pocit, že se na nás od vedlejšího stolu někdo dívá a není to jen tak ze zájmu.

Jak mě tahle strategie přežití ve skutečnosti ničí, si pokaždé uvědomím v zahraničí, když najednou slyším sám sebe mluvit ostře, přímo, otevřeně. Jakmile pak přiletím zpět do Číny, okamžitě se zase zapne podvědomý autopilot extrémní opatrnosti a podezřívavosti. Lidem to opravdu mění způsob myšlení.

Paradoxně jste ale neměl největší problémy s vašimi úřady, nýbřž s nadnárodními informačními giganty. Už jste znova na Facebooku?

Já už tam zpátky nechci. Je totiž pořád zřejmější, že Facebooku už nestačí jenom virtuální moc, ale že chce kontrolovat naše životy i mimo internet – samozřejmě kvůli zisku. To je jeho pravá ambice. Takže Facebook nebo čínská vláda, to máte skoro prašť jako uhoď. Já jsem rád na Twitteru, jednak protože si nemusím hlídat každé slovo a taky protože čínština z něj dělá de facto regulérní blog. Do 140 znaků latinky se vejdou dvě anglické věty, ale v čínských znacích už napíšete příběh. Takže Twitter může být pro úřady potenciálně pěkně nebezpečný. Můj účet na něm sleduje 70 tisíc uživatelů – a v Číně je na sociálních sítích půl miliardy lidí. Co internet zásadně změnil, je zkušenost se svobodou slova. V minulých deseti letech se Čína liberalizovala hlavně proto, že se lidé dostávají k informacím, blogují, twítují, a tak vlastně protestují online. To je nová zkušenost.

Co jako první čínský politický bloger říkáte na to, že tři čtvrtiny provozu na internetu v USA údajně sledují americké tajné služby?

Americká vláda se inspirovala čínskou cenzurou, což my v opozici vnímáme dost úkorně – ztrácíme tak největšího spojence. Uvědomujeme si, že tyhle dvě mocnosti spolu nikdy nebudou mluvit o lidských právech, svobodě slova a svobodném přístupu k informacím, protože možnosti kontrolovat internet chtějí obě využít ke svým cílům.

Já ani nevyčítám Microsoftu, že spolupracuje s cenzory, i když mě samozřejmě uzavření mého blogu poškodilo – ale v souhrnu přinesl Číňanům víc dobrého než špatného. Současný kyberprostor je jako první světová válka: všichni bojují se všemi a nikdo není kladný hrdina. Jde jen o to, zvolit si menší zlo. Se všemi výhradami to jsou pro mě pořád Spojené státy.