Článek
Kromě omluvy za to, že jsem mimo jiné ze vdané matky dvojčat udělal rozpustilou literátskou Lidušku, je na místě vysvětlit, jakéže strategie obě básnířky vlastně používají. Jak se tedy člověk dnes udrží v pelotonu spisovatelů?
Inu, musí se snažit. Představa, že k literární slávě stačí dobře psát, je stejně naivní jako ta, že k úspěchu na Tour de France stačí mít dobře trénované nohy. Literatura je (a na rozdíl od cyklistiky vždycky byla) kolektivním sportem. Spolurozhodují v ní známosti, příslušnost ke správnému klanu, osobní kouzlo, vůdcovské schopnosti, ochota trávit večery s divnými lidmi v zakouřených hospodách a síla číst veřejně své nejintimnější myšlenky.
Ano, literární kvalita může být pro úspěch v oboru užitečná. Není ale nezbytná a není dostačující. Naše básnířky (a s nimi spousta dalších tvůrců) kromě slušného psaní veřejně čtou, cestují na festivaly, účastní se grantových pobytů, přátelí se (pro rejpaly: toto není dvojsmysl!) s vydavateli a redaktory, dávají rozhovory, překládají či připravují k vydání cizí knihy atd. atd. atd.
Sociolog Pierre Bourdieu popsal cosi, co pojmenoval literárním polem. Je to síť vztahů v uměleckém světě. Mladí autoři na periferii se snaží prosadit pomocí provokací či naopak podkuřování autoritám, osvědčení matadoři v centru postupně opevňují své pozice, vydavatelé a knihkupci používají knihy a autory pro zisk. Pozice se různě přeskupují, prolínají a mísí – a zatímco by kvalita textů měla rozhodovat o výsledcích boje, výsledky boje rozhodují o „kvalitě“ textů.
Nemilosrdný Bourdieův pohled je i není pravdivý. Literární prostitutky (a prostituti), co nic jiného než styky nemají, a proto je dovádějí do extrému, existují. Vedle toho jsou ale naštěstí i básnířky a básníci, u kterých jsou společenské strategie jen doplňkem k vlastnímu psaní.
