Říkáte, že každá detektivka by měla obsahovat napínavý děj, sociálně kritické prvky, odkazy na jiné detektivky a nečekanou pointu. Ale to jistě neplatilo po celou dobu existence žánru, že? Těžko hledat sociální kritiku u Hercula Poirota…

To je spíš můj autorský i čtenářský pohled na současnou detektivku. Ale můžeme jej zkusit aplikovat i na Agathu Christie. Některé její příběhy jsou brilantní, ale většinu z nich považuji za překombinované detektivní kýče.

Tenhle teoretický přístup k detektivce koncipovaný jako hra se čtenářem měl dílčí úspěchy, ale ve výsledku se ukázal jako slepá ulička žánru. Ty nejlepší poirotovské případy přežily dodnes mimo jiné právě díky sociálnímu rámci. Třeba Vraždu v Orient expresu umocňuje paralela se skutečnou událostí – únosem dítěte amerického letce Charlese Lindbergha –, kterou tehdejší tisk sám prezentoval jako detektivku. Ve Vraždě Rogera Ackroyda najdeme velmi dobrou studii soudobého anglického venkova. Už ve třicátých letech musely ty nejlepší příběhy obsahovat něco víc než jenom napínavý děj a nečekanou pointu.

Sám jste napsal „srovnávací detektivku“, kde souběžně vyprávíte příběh právě z třicátých let 20. století a příběh ze současnosti. Změnil se vůbec v něčem podstatném detektivní žánr za těch osmdesát let?

Určitě neprožil tak dynamickou proměnu jako do té doby, což je vzhledem ke vzniku žánru někdy kolem roku 1850 zhruba stejně dlouhý časový úsek. Možná to souvisí i s tím, že nástup zvukového filmu vedl k četným adaptacím – vrcholilo to filmem noir ve čtyřicátých letech, ale samotný literární rozvoj se tím zbrzdil. Vidím pouze dvě zásadní změny. Zaprvé ubylo detektivů-amatérů na úkor školených profesionálů s podpůrnými vyšetřovacími týmy. Nemusí přitom jít nutně o kriminalisty, novináři-detektivové fungují na podobném principu. A s tím souvisí i druhá změna, která se týká autorského přístupu. Zatímco psaní detektivek bylo ve třicátých letech především o nápadu a fantazii a mohl je psát i někdo, kdo neměl o skutečné policejní práci žádné speciální znalosti, dnes ze všeho nejvíce záleží na pečlivých rešerších dodávajících příběhům autenticitu, která často zachrání i nepříliš přesvědčivý nápad. A pak, v Evropě došlo ještě k jedné výrazné společenské změně, která měla vliv právě na tento literární žánr.

Já se radši nechám poddat.

Tou změnou bylo zrušení trestu smrti. Před válkou hrál vrah v detektivce slovy Josefa Škvoreckého vabank, protože riskoval svůj krk. To se přece jenom v současnosti změnilo, ve skandinávských detektivkách obvykle hrozí pachatelům jen smrt společenská.

Tak to bych neuhodl. Zmiňujete skandinávské detektivky – proč jsou podle vás tak populární? Je to Stieg Larsson plus dobrý marketing, nebo obsahují něco, co detektivky z jiných oblastí nemají?

Spíš obsahují něco, co jiné detektivky dříve měly, a to prostředí vytvářející tu správnou atmosféru. Zatímco v Anglii bylo počasí jako stvořené pro vraždu, ve Skandinávii najdeme mrazivé prostředí a odlehlé samoty jako stvořené pro nějaký ohavný zločin.

Právě severští autoři také pochopili, jak moc jsou v době Googlu důležité kvalitní rešerše. Třeba Henning Mankell měl při psaní Číňana osobního asistenta, který mu zkompletoval všechny potřebné podklady. Severská detektivka proniká do Evropy a do světa někdy od začátku devadesátých let (tento trend podle mě odstartoval už první wallanderovský román Vrazi bez tváře) a dokázala skvěle zareagovat na impulsy doby. Samotný žánr ale ničím originálním neobohatila.

Pořád jsou to ty dopředu narýsované trojúhelníky, na jejichž vrcholech najdeme vraždu, velkého detektiva a pointu. Ale třeba první velký detektivní román Měsíční kámen Wilkieho Collinse – mnohými stále považovaný za nejlepší – si vystačil bez vraždy a s detektivem jako epizodní postavou. Anthony Boucher dokázal umně propojit detektivku a sci-fi, aniž by byl čtenář bez šance uhodnout pointu. ARaymond Chandler psal detektivky, aniž by si předem určil osnovu a věděl, kdo je vlastně vrah. V tomto kontextu mě zatím málokterá severská detektivka dokázala překvapit.

A jak je na tom detektivka česká? Dokázal někdo z tuzemských autorů obohatit žánr?

Nejoriginálnějším českým příspěvkem pro mě zůstávají Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy. Ony jsou to vlastně takové „detektivní apokryfy“, protože často převracejí zaběhnutá pravidla kriminálních příběhů.

S čapkovským přístupem souvisí i tendence české detektivky kombinovat žánr s komickými prvky do podoby jakési detektivní humoresky. To se dobře promítlo ve filmové i seriálově tvorbě, od starých snímků jako Tři vejce do skla nebo Pelikán má alibi přes Hříšné lidi města pražského až po nedávné Četnické humoresky.

Druhou výraznou tendencí české detektivky je snaha soustředit se na technické postupy kriminalistů, viz třeba nápaditý seriál Dobrodružství kriminalistiky, ale také případy majora Kalaše z šedesátých let.

A co současní čeští autoři žánru? Proč nejsou víc vidět? Na začátku jsme se bavili o společenské kritice, což je aspekt, který i pro současného spisovatele dělá z detektivky ideální prostor k vyjádření, jak toho do jisté míry využil třeba Michal Viewegh…

To já nevím, proč nejsou detektivní autoři víc vidět. Možná bude nezbytné, aby jeden, dva nebo raději tři rozvedli nějakou banální historku na pětisetstránkový napínavý thriller, třeba jako to dělá Jo Nesbo. A pak si jich všimnou média a v důsledku toho i čtenáři, nebo si jich všimnou čtenáři a v důsledku toho i média. Ale jenom sociální kritika publikum nepřitáhne, v českém prostředí je důležitý dobrý nápad.