Ve své knize Zjitřená mysl a kouzelný svět zdůrazňujete důležitost sebereflexe. Proč?

Protože nemáme lepší možnost, jak se zdokonalovat. K sebereflexi patří uvědomování si sebe sama, a to zblízka i z odstupu. Lze to přirovnat k chůzi po kamenité cestě: Musím vědět, kam se právě chystám šlápnout, ale současně si musím udržet dostatečně široký rozhled do kraje. Když jedno či druhé zanedbám, upadnu či sejdu z cesty. Provozovat sebereflexi je důležité nejen proto, že může být užitečná, ale z principu. U současné vědy se neustále zdůrazňuje užitečnost, mluví se o výstupech a inovacích. A mě ten vědecký pragmatismus štve, trochu mi to připomíná pohled jen těsně před sebe na té cestě.

Co by pak odpovídalo tomu pohledu do krajiny?

Zvědavost. Víte, já jsem byl od dětství vždycky hrozně zvědavý, a možná proto chápu zvědavost jako pozitivní vlastnost, tedy spíš zvídavost, obecnou touhu po poznání. Jde o něco hlubšího než jen o úsilí dobrat se k něčemu užitečnému. Současná pragmatická věda formuluje otázky tak, aby se jí odpovědi vyplatily. Myslím si, že správně zvědavá věda by se měla zabývat tím, jak vůbec formulovat otázky. Zda se odpovědi uplatní, to ukáže čas.

Jste tedy proti tomu, aby byly univerzity podporovány firmami?

Nejsem proti, ba naopak, bylo by to vynikající! Špatné by bylo, kdyby si univerzity myslely, že odměnou za podporu mají povinnost firmám pomáhat. Být mecenášem neznamená zadávat úkoly. Univerzity mají být rády, když jim nějaká firma přispěje, ale nemají slibovat, že jí na revanš vyřeší její problémy. To bohužel v praxi nefunguje.

Za komunistů se nezdůrazňovaly aplikace?

To ano, ale bylo to jenom pozlátko, kterým mnozí vědci zdobili své skutečné nebo předpokládané výsledky, aby tak zachránili svou vědu. I základní výzkum mohl, paradoxně, docela kvést, jakmile byl zahalen do optimistických, ještě lépe stranicko-ideologických frází. Dnes se hraje poctivější hra, což ale vede k tomu tlaku na užitečnost. Unás je to dokonce nápadnější než na Západě, kde to probíhalo pomaleji. Rozdíl je i v tom, že tam je výzkum mnohem rozmanitější, jedna univerzita vyniká v tom, druhá v onom, a tak se snadno uživí i bádání, které neslibuje žádné brzké užití.

Zavedl jste pojem scientismus. Vysvětlíte ho?

Scientismem nazývám ideologii, která hlásá, že věda a jedině věda má klíč k pravdě. Vědou se zpravidla rozumí současná mainstreamová přírodověda. A tak, objevíli se něco problematického či neobvyklého, scientisti okamžitě zbystří sluch a bez hlubšího zamyšlení bijí na poplach a rozdávají „bludné balvany“.

Scientisté zařazují pod hlavičku pavěd nebo šarlatánsví homeopatii, akupunkturu, alchymii, holistickou medicínu, transpersonální psychologii a leccos dalšího, a to zcela automaticky, dřív než je jasné, o co jde. Já netvrdím, že homeopatie funguje, protože to nevím. Pravda, byly provedeny stovky pokusů, během kterých byla jedna skupina pa cientů léčena klasicky a druhá homeopaticky, ale protože nenajdete dvě skupiny stejných lidí, jejich výsledky jsou pro mě nesrovnatelné, takže to nic nedokazuje.

Scientisté prostě nějak „vědí“, že homeopatie nefunguje, a že by se proto měla zakázat. Naštěstí aktivními scientisty nejsou všichni vědci a žádný vědec nehlásá scientismus stále, takříkajíc v pracovní době.

Proč vlastně tak přeceňujeme vědu? Stala se novým náboženstvím?

Často to tak vypadá. Přesněji řečeno vznikají dva tábory: těch, co vědu přeceňují, a těch, co ji zatracují. Jak to dopadne v příštím století, to netuším a nedočkám se.

Bavila věda vašeho bratra?

V mládí docela ano, jeden čas ho velmi lákala teoretická chemie a i v pozdějších letech se pokoušel ze mne dostat nějaké rozumy o fyzice, vesmíru a tak, byl to však spíš rekreační zájem. Po té chemii si začal číst ve filosofických tlustospisech a posléze ho nejvíc pohltilo divadlo.

Ivan M. Havel na pohřbu svého bratra

Ivan M. Havel na pohřbu svého bratra

FOTO: Milan Malíček, Právo

A nechtěl jste i vy studovat spíš filosofii?

Když jsem dospíval, chtěl jsem studovat všechno, a nemohl, ba přímo jsem nesměl normálně studovat nic. Začala mě zajímat matematika. Ta má s filosofií jedno společné, totiž že jí většina lidí nerozumí, a leckdo se touhle neznalostí dokonce chlubí. Aprávě proto mě matematika a později filosofie lákaly.

Neznalostí jsem se nechlubil, spíš mě sužovala. Když jsem se v šedesátých letech konečně dostal na večerní studium elektrotechniky, ve volných chvílích jsem si četl knížky o abstraktní matematice a teoretické fyzice. Pro školu jsem to vůbec nepotřeboval, prostě mě těšilo pronikat do vzdálených a nesrozumitelných končin. Filosofie mě začala vážněji zajímat až pak v sedmdesátých letech, a to nepřímo, pod vlivem tehdy se rodící umělé inteligence. Hlavně šlo o otázky kolem „myšlení“ robotů – co to vlastně je a zda se to může podobat lidskému myšlení, či dokonce vědomí.

A na co jste nejvíc zvědavý teď?

To lze těžko říct, moje zvědavost nemá hierarchii. Snazší bude uvést, čeho mě osud ušetřil: politologie (neříkám politické teorie), ekonomie, studia životního prostředí – to ale trochu sleduju a vím, jakými problémy se lidé zabývají, jen mě to nevzrušuje, pokud je to ideologie. Tuhle jsem například uvažoval, jestli si přeju, aby se Temelín dostavěl, a s hrůzou jsem zjistil, že na to nemám odpověď. Zato kolem sebe vidím spoustu lidí, kteří na to mají pevný názor, a mě by zajímalo, proč se nemůžou domluvit, proč se jedni opírají o čistě vědecké argumenty, zatímco druzí vznášejí vznešenější, kulturní či humanitní důvody, a taky by mě zajímalo, jestli se jejich spor vůbec dá rozčísnout.

Tenhle široký záběr mám od dětství. Na univerzitě v Berkeley jsem kromě povinných předmětů chodil poslouchat desítky dalších přednášek, od buddhismu po psychologii, od matematiky přes počítače k umělé inteligenci a od umělé inteligence ke kognitivní vědě, a to poslední mi zůstalo. A tak, abych konečně odpověděl na vaši otázku, má dnešní zvědavost míří do tajů lidského nitra a mysli. Řečeno úhrnem, vždy mě víc lákalo pustit se do studia něčeho nového než pokračovat v tom, co více méně už znám. Tím se ovšem dostávám do situace, kdy toho vlastně moc neznám.

Čím se zabývá Centrum pro teoretická studia, které jste spoluzaložil a osmnáct let vedl?

V devadesátém roce šlo leccos, i založit novou instituci. Se třemi kolegy, fyzikem, astronomem a sociologem, jsme tehdy vymysleli projekt výzkumného centra, na jehož půdě by spolu debatovali teoreticky orientovaní badatelé různých, nejen přírodovědných oborů, takže by mohlo vzniknout prostředí pro opravdové transdisciplinární myšlení. První kolegy jsme si vybírali nejen podle oborů, ale i podle zájmu takto myslet. Není to snadné a vyžaduje to nalézt společný jazyk, což míním přeneseně i doslova. Transdisciplinarita v teoretickém základním výzkumu je něco jiného než spolupráce odborníků různých profesí na nějakém konkrétním aplikačním projektu.

Zprvu jsme se spoléhali na to, že sedíme pod jednou střechou, a i když každý pracuje na svém vlastním výzkumu, můžeme se potkávat na chodbách, chodit na společné obědy a organizovat pravidelné semináře a výjezdní workshopy. S postupem času přirozeným způsobem vznikly tematické pracovní semináře, které vyústily do sborníků rozmanitých textů vždy na jedno téma, ale pojednané z různých stran. Například o prostoru, o přirozeném světě, o jeho matematizaci, naposled o pravdivosti.

Dlouhodobým programem je u nás výzkum komplexních jevů a fenomenologická bádání; těm se věnuje hlavně Archív Jana Patočky, který je součástí našeho centra. Naším původním přáním bylo dlouhodobě hostit dva tři významné světové badatele, ty však bohužel neubytujeme, nenakrmí me. Jezdí k nám přesto, ale jen ze zájmu, nakrátko a jak se jim to hodí.

Nestačí dnes pro nalezení společného jazyka sociální sítě? Máte vy účet na Facebooku?

Mám, ale nejsem tím nadšen. Je zahlcený příspěvky nestejné kvality. Nejraději mám psané dialogy, fungují jen ve dvou osobách, ale stačí na to obyčejný e-mail. Nebo papír. A občasná setkání. Vedli jsme sérii písemných dialogů se Zdeňkem Neubauerem a nověji s Michalem Ajvazem. Je to docela dobrodružná cesta k poznání.

V kapitole nazvané Lidské a nelidské píšete, že „jako lidský druh máme jistě právo a povinnost se starat přednostně o blaho právě lidského druhu“. Není tenhle druh antropocentrismu už chválabohu překonaný?

Víte, u mě po slůvku „jistě“ zpravidla následuje nějaké „ale“. Máte pravdu, explicitní antropocentrismus se už moc nenosí, avšak pokračuje implicitně v běžném rozhodování a chování lidí. Dálnice má přednost před žabím tahem, pes je utracen za pokousání člověka, divoká zvířata jsou krocena do našich služeb atd. Vpřírodě je ostatně běžné, že příslušníci jednoho druhu preferují ten svůj před ostatními, často dosti dravě. Otázka je, má-li být člověk stejný, nebo ne. Ukládá nám naše vědomí a naše kultura jakousi metafyzickou povinnost uplatňovat náš zájem a péči daleko šířeji? Obvykle se starostlivost o jiné druhy zpětně odůvodňuje užitečností pro nás – poskytují nám maso, mléko, vlnu, med… Já jsem ale měl na mysli hlubší emoční vztah. Věnujeme obrovskou energii na ochranu přírody, ale zvířata sama nám často přijdou zajímavá, jen pokud se jedná o mazlíčky.

Skončil jste jako v mnohých kapitolách otazníkem. Tak má být člověk stejný jako jiné druhy?

Mé otázky neznamenají jen nejistotu. Píšu je také proto, abych podnítil čtenáře k jejich vlastnímu rozvažování.