Jean Monnet věřil, že krize se mohou stát motorem evropské integrace. Platí ale tato uklidňující teze také pro naši dobu? I když to zatím není příliš znát, jde o klíčovou otázku pro všechny Evropany, kteří dnes velice silně cítí odstředivé tendence a dezintegrační síly, proti nimž se zase stavějí pokusy o prohloubení integrace.

Popsat tyto procesy můžeme prostřednictvím pomyslných „dělicích čar“. Ty máme starší, mezi Východem a Západem, i novější, mezi Severem a Jihem. Možnost, jak nejrůznější odstředivé síly vycházející z oněch dělicích čar tlumit nebo jim dávat novou podobu, a vytvářet tak novou formu evropského projektu, novou politickou mapu našeho kontinentu, pak představují „koncentrické kruhy“.

Novou politickou mapu kontinentu lze těžko popsat „vědecky“, můžeme ovšem nabídnout vizi a umělecké dílo, které ji zvládne dokonale geometricky i umělecky zprostředkovat. Mám na mysli obraz Vasilije Kandinského Čtverec s koncentrickými kruhy (1913) nebo, ještě lépe, jeho Kruhy v kruhu (1923).

Některé základní myšlenky, na kterých jsme půl století stavěli projekt evropské integrace, nedávný vývoj zpochybnil. Mysleli jsme, že nás společný trh sjednocuje. Evropská unie se příliš věnovala regulaci banánů a okurek, teprve mnohem později se začala zabývat regulací finančních trhů. Tyto finanční trhy jsou dnes globální, nejen evropské, a zásadně přispívají k dezintegraci celého evropského projektu. To je v našem kontextu nová věc.

Druhou mantrou evropského snažení bylo spojení trhu a demokracie. Evropské hospodářské společenství, tedy společný trh, to byla ta demokratická Evropa, jež se stavěla do opozice proti Evropě východní, kde vládla diktatura se státem kontrolovaným hospodářstvím.

Obojí do sebe dobře zapadalo – trh a integrace, trh a demokracie. Dnes trhy základy demokracie otevřeně podrývají. Vidíme země, kde demokraticky zvolené vlády musejí pod tržním tlakem odejít, aby byli na stejné místo dosazeni technokratičtí experti nebo bývalí bankéři, kteří sice často dělají užitečnou práci, ale postrádají demokratickou legitimitu.

Volba takových technokratických řešení nám sugeruje, že „není jiné cesty“, že musíme dělat „jistá opatření“, protože nás k tomu mezinárodní trhy a Evropská komise tlačí. Proti tomu se úspěšně bouří populisté. Je to radikální vzpoura, která současně směřuje k ochraně národního státu a též proti imigrantům, kteří si podle populistů dělají nárok na využívání sociálního státu, a podrývají tak jeho finanční základy. Jako by už ne platilo, že se poválečná západoevropská demokracie legitimizovala jako alternativa k sovětskému systému také zavedením „pečovatelského státu“.

Základní koncepty a kategorie, které souvisely s vývojem evropské integrace, jsou dnes zpochybňovány a soudobou krizi je třeba chápat v tomto novém kontextu.

Staré poválečné dělítko mezi Východem a Západem v posledních dvaceti letech oslabilo, můžeme pozorovat jistou konvergenci mezi novými a staršími členskými zeměmi Unie. A naopak poslední léta nastupuje a sílí v souvislosti s krizí eura pnutí mezi Severem a Jihem.

Je zajímavé, jak se v tomto kontextu chovají země uprostřed kontinentu. Dlouhá léta jsem studoval myšlenku střední Evropy, napsal jsem o tom koncem osmdesátých let knížku Jiná Evropa. To, jak překonat náš úděl, Milan Kundera ve svém slavném eseji shrnul takto: Střední Evropa patří kulturně na Západ, politicky na Východ, geograficky je ve středu. Nejsme východní Evropa, jsme „unesený“ Západ, patříme do evropské kultury, hranice civilizace neurčují tanky. Tento Kunderův argument a variace na toto téma ve středoevropském disentu byly tak úspěšné, že ovlivnily i západní pohled na náš region a ministerstva zahraničí koncem osmdesátých let přejmenovávala svá „východoevropská“ oddělení na „středoevropská“. Byli jsme východní Evropa, stali jsme se Evropou střední. Pak přišel rok 1989 – Václav Havel se snažil prosadit středoevropskou myšlenku do české zahraniční politiky, vznikla tzv. Visegrádská skupina. Ale v souvislosti s rozpadem Československa se rychle prosadil jiný přístup: Nezdržujte nás v naší integraci se Západem s nějakými myšlenkami středoevropské spolupráce, to jsou takové havlovské řeči! Pozdější Havlův nástupce v prezidentské funkci Václav Klaus dokonce na jaře 1994 zakázal předsedovi Poslanecké sněmovny Milanu Uhdemu zúčastnit se setkání prezidentů Visegrádské skupiny v Litomyšli. I rozdělení Československa se událo proto, aby nás „nějací Slováci“ a „Východoevropané“ nezdržovali v naší cestě na Západ.

V dnešní hospodářské a finanční krizi se ale stalo aktuálním dělítko mezi Severem a Jihem a najednou se dozvídáme, že vlastně patříme do „severní Evropy“. Slyšel jsem to už jak od polského, tak od slovenského ministra zahraničí. Všichni podporují „severní“ (rozuměj německý) přístup k řešení krize. Jde přitom stále o ty samé země, nikam jsme se neodstěhovali. Jsme na stejném místě, jen se jinak orientujeme: byli jsme Evropa východní, pak střední, pak téměř západní, teď jsme severní. Tak s námi tato krize cloumá, tak zviditelňuje proměny našeho evropanství. Nejsou totiž jen politická nebo ekonomická dělítka, v krizi se mění i mentální mapa Evropy.

Daň z finančních transakcí prosazují německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy.

Německá kancléřka Angela Merkelová a bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy.

FOTO: Philippe Wojazer , Reuters

Jak se během posledních dvaceti let proměnilo ono dělítko mezi Východem a Západem? Když si vezmete HDP na osobu, konzum nebo prodloužení „životní naděje“ zemí „středovýchodní“ Evropy před dvaceti lety a dnes, vidíme, že poměrně rychle evropský průměr doháníme. Politicky můžeme dodat, že to vše souvisí s transformací a integrací do EU.

Jenže právě na politické rovině vznikla zajímavá situace. Vdobě, kdy se Unie rozšiřovala na Východ, lidé jako Bronisław Geremek a Havel zdůrazňovali, že nejde jen o rozšiřování, ale především o sjednocování Evropy. Avšak ve chvíli, kdy jsme se sjednocovali, jsme rovněž zjišťovali, že jsme v některých politicky důležitých věcech rozděleni.

Když byla na jaře 2003 v Athénách podepsána smlouva o vstupu nových členských zemí, rozdělovala nás dokonce ta nejdůležitější politická otázka, otázka války a míru. Sjednocující se Evropa byla rozdělená na „novou“ a „starou“. Střední Evropa měla být ta nová (atlantická), která se nebojí šířit (v Iráku) demokracii i s pomocí síly, a stará Evropa – Francie a Německo – byla prostě mimo. Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU se v té chvíli jevila jako nemožná. Evropané byli v otázce války a míru rozděleni.

To samé platilo v otázkách trhu a jeho sociální dimenze. Nové členské země měly blíže k britskému modelu liberální ekonomiky a vymezovaly se vůči tzv. sociálnětržnímu modelu francouzsko-německému. Odmítaly Evropskou sociální chartu i samotnou myšlenku fiskální konvergence. Postupně se všechny vydaly na cestu co nejnižší rovné daně a co nejvyšších transferů z EU.

Třetí sporná otázka se pak týkala dalšího rozšiřování Evropy. Nové členské země, jakož i Británie, byly jeho jednoznačnými stoupenci. Každý měl svou „kandidátskou zemi“: Poláci Ukrajinu, Rumuni Moldavsko, český prezident dokonce Kazachstán. Staré členské země byly naopak v tomto velice opatrné, zvláště po neúspěšném referendu o euroústavě ve Francii a v Nizozemsku.

Po deseti letech, v novém kontextu, ale tato tři dělítka ustupují do pozadí. Vzahraniční a bezpečnostní politice šlo především o vztah ke Spojeným státům. Ty se mezitím změnily, Češi a ostatní Středoevropané zjistili, že není jen Bushova Amerika. Dnes je tu Barack Obama, pro kterého najednou nejsme vůbec důležití, řeší tisíc jiných problémů a Evropa mu zůstane důležitým spojencem jen tehdy, pokud bude schopna postavit eurozónu znovu na nohy.

První, kdo udělal ze strategické devalvace střední Evropy závěr, je Polsko – ministr zahraničí Radek Sikorski dnes říká, že je stoupencem nejen společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie, ale též federalizace jako nejlepšího řešení krize eura.

Druhé dělítko – otázka hospodářského a sociálního modelu – se také posunulo. Nové členské země odmítaly nejen fiskální konvergenci, ale i Evropskou sociální chartu. V tomto byli Středoevropané „britští“, jenže po deseti letech se ukazuje, že je v Británii krize a zadluženost stejná jako kdekoli jinde v Evropě.

Sociální model pod tlakem globalizace chátrá – a všichni dnes vědí, že se nám jej buď podaří zreformovat, nebo budeme muset volit mezi „sociálním modelem“ americkým a čínským.

A co se týká otázky, kam až se má Unie rozšiřovat, je zřejmé, že jediné reálné rozšíření připadá v příštím desetiletí v úvahu na Balkáně. Avšak Turecko, Ukrajina, natož Kazachstán – na to, alespoň v dohledné době, zapomeňme.

Tři původní dělítka mezi Východem a Západem už nejsou, co bývala, v Evropě však vzniká nové pnutí, mezi Severem a Jihem. Napětí se tu měří podle propadu do recese, rostoucí nezaměstnaností, stupněm zadluženosti a úrokovými sazbami státních dluhopisů. Zvlášť zřetelně ho vnímáme, když se snažíme hledat společné přístupy a odpovědi.

Zajímavě se mění vztah Francie a Německa, přičemž na partnerství zakladatelských zemí Evropská unie celou dobu stála. Dnes jedni – traumatizovaní zkušeností krachu Výmarské republiky – soudí, že je třeba utahovat kohoutky, hlídat deficity a bát se inflace; druzí, uvyklí situaci zadluženého státu, v podstatě říkají: Nemůžete hospodářství přiškrtit úplně, protože v recesi pak nebudete schopni dluhy splácet. Nemůžete přivést celou evropskou ekonomiku do propadu jen kvůli ctnostem spořádaného účetnictví. Francie se tak – možná nechtěně – dostala do role mluvčího jižních zemí vůči Německu, vůdci „severního klubu“ (Finsko, Nizozemsko, Rakousko). Je to nová situace a mnozí ve Francii vyčítají Hollandovi, že zvolil tuto riskantní strategii; nicméně, Evropu máme znovu rozdělenou. Středoevropské země se v tomto kontextu cítí blíže k německému než francouzskému řešení, ale žádná solidarita mezi nimi není.

Nejen kontinent se dělí na Sever a Jih. Podobným procesem procházejí i jednotlivé státy. Podívejte se na Belgii rozdělenou na „severní“ Vlámy a „jižní“ Valony, na Španělsko, kde Katalánsko žádá referendum, protože nechce doplácet na chudší „jižany“. Podívejte se na Itálii a její Ligu Severu, na chystané skotské referendum… Všude se mísí otázka národní či regionální identity s ústřední otázkou současné politiky: Kdo na koho doplácí?

Jacques Rupnik

Jacques Rupnik

FOTO: ČTK

Jednou z možností, jak na tyto aktuální výzvy odpovědět a zároveň udržet i jistou soudržnost, je Evropa koncentrických kruhů. Tato myšlenka – také se tomu říkalo vícerychlostní Evropa – není úplně nová, dnes by však šlo o řešení uprostřed krize.

Proč je nová architektura na pořadu dne? Chceme-li zachránit euro tím, že zavedeme bankovní unii, fiskální a rozpočtovou konvergenci mezi státy, nelze to udělat bez společných institucí, bez demokratické legitimity, musíme tudíž domyslet federální dimenzi Unie i v politickém smyslu.

Vstupujeme do nové fáze evropského federalismu, který byl i původním záměrem otců zakladatelů. Byli to vizionáři, ale dobře věděli, že mohou svých vizí dosáhnout jen tím, že ji uvedou do konkrétních poměrů; že budou málo mluvit o federalismu, budou ovšem vytvářet podmínky pro jeho vznik, tj. prosazovat hospodářskou, společenskou, a tudíž i politickou propojenost původních členských zemí, tedy jakýsi „plíživý federalismus“.

Když přišla finanční krize roku 2008, začala druhá fáze. Zásadní úlohu v ní sehráli Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy – ti dva všechno řešili spolu, někdy i zcela mimo evropské instituce. Žádní federalisté to nebyli, preferovali mezivládní systém dohod a co nejslabší Evropskou komisi. Z jejího předsedy se stal pouhý úředník, který opakoval celkem bezvýznamná slova o trhu a konkurenci, i když je byl schopen říci v deseti jazycích. Ale každé řešení, každé záchranné opatření, ke kterému se dvojice „Merkozy“ dopracovala, vytvářelo podmínky pro vznik jakési federální logiky. Protože když odepíšete polovinu řeckého dluhu, když vytváříte bankovní unii a společnou kasu, dříve nebo později přijde otázka, kdo a za jakých podmínek bude spolurozhodovat o užívání té kasy a jak to vysvětlíte svým občanům a voličům.

A teď jsme ve třetí fázi, kdy už je nutné domyslet a explicitně formulovat evropský federální projekt jako „poznanou nutnost“. Formulování společného zájmu ale probíhá v odstředivém kontextu a občané jsou vůči tomu velice skeptičtí. Nepůjde to samozřejmě bez demokratické legitimity, ale pro její vznik máme momentálně ty nejhorší podmínky. Před námi je něco, co je zároveň nutné i nemožné; to je jakoby definice tragédie. Ale tu ještě naštěstí nezažíváme...

Dnes je potřeba, aby občané celé EU pochopili, že myšlenka solidarity není jen účetní záležitostí, s čistě účetním přístupem už skutečně nevystačíme. Formulovat společný evropský zájem znamená především nové převyprávění společného evropského příběhu. Poválečný „mírový projekt“ prý už není srozumitelný novým generacím. Také „východoevropský“ narativ z doby po roce 1989 hovořící o „návratu do Evropy“ již není dostačujícím poutem.

Teď je třeba navázat na oba zmíněné příběhy s tím, že evropský projekt je též odmítnutím vlastního úpadku a nejvěrohodnějším způsobem, jak nejen obhájit společné dědictví, ale též jistou vizi budoucnosti starého kontinentu v globalizovaném světě.

To vše vyžaduje politickou vůli, schopnost dát smysl společnému projektu: znovu definovat myšlenku evropské vzájemnosti a solidarity, evropské demokracie a federalismu. A Evropané musí dát tomuto úsilí i srozumitelný rámec.

Evropa koncentrických kruhů je, myslím, jedno z možných řešení. Euro jako první kruh. Druhým kruhem Evropská unie širší a flexibilnější, která se tím pádem může dále rozšiřovat, třeba o země Balkánu a Ukrajinu. A třetí kruh – to jsou naši evropští sousedé na východě a jihu Evropy. Odliv po tzv. barevných revolucích na východě a Arabské jaro, které je mezitím už podzimem, to vše jsou výzvy, které samozřejmě čekají na evropské odpovědi.

To je tedy ta z krize se rodící evropská mentální mapa, kterou lze číst i jako novou evropskou geometrii. Jak tedy překonat vzájemně se prolínající dělítka mezi Východem a Západem a Severem a Jihem? Nejlépe tuto novou geometrii možností zobrazil Kandinskij na zmíněném obraze Kruhy v kruhu – čáry a kruhy se v něm vzájemně doplňují. Alternativou k modelu Kandinskij pro řešení naší evropské krize je pak ještě model Malevič. Kazimir Malevič byl Kandinského přítelem, ve stejné době maloval obrazy nejdříve podobného stylu, poté čím dál více abstraktnější, až se dopracoval k bílému čtverci na bílém pozadí. Psal se rok 1918, nultý rok velké evropské sebevraždy. Jít tímto směrem by znamenalo, že Europe goes blank; tady bychom skončili. Teď jsme ale ještě, my všichni Evropané, na rozcestí.

Redakčně upravený text přednášky z konference o Evropě pořádané v květnu Nadací pro rozvoj občanské společnosti, celý text vyjde v připravovaném sborníku v nakladatelství Academia.