Vypustíte občas do světa něco, i když cítíte, že to ještě žádá práci?

Každá inscenace je živý proces a ještě během hraní se dál formuje. Vždycky tak může být o něco lepší. To, jak se povede, pak záleží na různých faktorech, nejvíc asi na spolupráci celého souboru. Když s vámi takzvaně nejde, často ta práce nikam nevede. A někdy se okolnosti nesetkají s tím, co mám v hlavě, a nakonec vznikne cosi, co mě vlastně vůbec neuspokojuje.

Pozorujete nějakou změnu v přístupu herců k vám teď, když už máte jisté renomé, oproti době čerstvě po studiích?

Pro všechny jsem ještě pořád mladý a nezkušený. Navíc moc nevypadám na svůj věk. Vždycky je nejtěžší první setkání, první chvíle, kdy mi mají herci dát svou důvěru. Usnadňuje mi to fakt, že se v pravidelných kruzích pohybuju po několika scénách, takže mě už mnohde znají. A taky jsem se už stačil proti nejrůznějším věcem obrnit.

Sám na sobě nějaké změny cítíte?

Když jsem dokončil školu, byl jsem mnohem víc zahleděný do sebe, nekompromisní a dost nekomunikativní. Což mi samozřejmě přidělávalo problémy, protože pro režii je komunikace zásadní. Jde o citlivý přístup k lidem, jejich motivování a vytvoření takové atmosféry, v níž se jim bude dobře tvořit. To všechno se dá kultivovat. Dnes už nejsem tak radikální, víc pozoruju a míň autoritativně zasahuju. Režisér je vedoucí pozice. Všichni jsou a priori v opozici proti vám, protože jim říkáte, co a jak mají dělat. Dokázat, aby lidé pracovali pro společnou věc, abych je inspiroval a motivoval, aniž bych jim jakkoli srážel ega, je opravdu těžký úkol.

Děláte pět až šest inscenací ročně a často jde o provokativně moderní věci ve velkých divadelních domech, kde si pak těžko hledají diváky. Je to čistě puzení, nebo spíš záměr?

Záměr to rozhodně není. Nejsem blázen, nepotřebuju jen tak bezduše provokovat. Samozřejmě bych chtěl, aby to, co dělám, mělo diváky. Ale je pravda, že moje inscenace nemívají dlouhou životnost. Je to zvláštní, nemyslím si, že bych byl extravagantní režisér. Ve světě by byl můj způsob inscenování vnímán jako klasický, možná až zastaralý, na zdejší poměry jsem ale i tak asi příliš moderní. Lidi si tady na podobný přístup pořád nezvykli. Hlavně do oblastních divadel diváci přicházejí s jasnou představou, jak by to, co uvidí, mělo vypadat, a když je to jinak, přestávají vnímat i reagovat.

Myslíte si, že si nakonec zvyknou?

Asi ano, nic jiného jim nezbude, ale já už se toho nejspíš nedožiju. To je běh na dlouhou trať. Skupinu současných návštěvníků divadla tvoří převážně starší lidé, kteří musejí být „nahrazeni“ mladšími. Pro ty je momentálně divadlo naprosto mrtvé, takže je ani nenapadne jím trávit večer. Je tedy potřeba naučit mladé diváky na moderní inscenace chodit, ukázat jim, že vždy nemusí jít jen o totální nudu. Dorůstající generace by si měla uvědomit, že jde na jakýsi event, na setkání. V tom je divadlo pořád jedinečné.

Máte tedy potřebu pěstovat si novou generaci diváků a ty starší jaksi převychovávat?

Ten termín „převychovávat“ se mi moc nelíbí, spíš se snažím najít spektrum lidí, které jednoduše baví to, co dělám. Ale já především nevnímám divadlo skrze diváka, ale skrze sebe. Možná to bude znít provokativně, ale divák je pro mě až na druhém místě. Domnívám se, že umělec by vůbec neměl myslet na to, pro koho tvoří. Vždycky je nejdůležitější vnitřní puzení to udělat a udělat to právě takhle a ne jinak. Pak už mě jen příjemně překvapí, když je moje dílo kladně přijato, nebo nějak zarezonuje a vzbudí dia log. Pochopitelně že divadlo je v tomhle smyslu komplikovanější než jiné druhy umění, bez diváka ho prostě dělat nelze. I tak bych ale nemohl od začátku kalkulovat s tím, že to teď někomu natřu nebo někoho vzdělám.

Nesnažíte se divákům primárně sdělovat nějaké poselství?

Mě nebaví agitátorské nebo politické divadlo. Zajímá mě divadlo, které vyvolá emoci. Jakoukoli. Jako divák mám nejhorší zážitky, když se usadím v hledišti, dívám se, všechno je správně a nic se se mnou nestane. Já se chci nechat překvapit. Vždycky a kamkoli přicházím otevřený a toužím něco zažít, protože divadlo má být zážitek. A je mi úplně jedno, jestli je to muzikál, nový cirkus, činohra nebo nějaký experiment.

Sám se jako režisér snažím hledat nové způsoby, jak diváka překvapovat a upoutat, aby měl důvod příště zase přijít. Častokrát je mi vyčítáno, že používám v divadle mikrofony a podobné věci. Ale to jsou přesně prostředky, které jsou všude kolem nás, a my je nemůžeme ignorovat. A pokud někdo tvrdí, že do Hamleta nepatří mikrofon, žije v jakési bublině, z níž nevidí, že je svět už jiný. Inscenaci, kde je Hamlet v punčoškách a s lebkou v ruce, opravdu už vidět nechci. To si to radši přečtu.

Většina českých diváků ovšem i malou odchylku od svých stokrát prověřených představ považuje za režisérovu zpupnost a aroganci. V reakci na to pak vznikají spíš jakési produkty. Funguje to čistě podle marketingových postupů – lidé si žádají Pygmalion, takže seženeme režiséra, který ho udělá a udělá ho co nejpřesněji dle divákových představ, aby nikdo nebyl zklamaný. Takhle přemýšlejí i lidé, kteří se neustále staví proti dotacím živému umění a propagují názor, že co si na sebe nevydělá, nemá právo na život.

Jak jim to ale vysvětlit?

To je samozřejmě těžké. Neuvědomují si, že právě živé umění ukazuje umění jako celku cestu, jakou se dál ubírat. Nedochází jim, jak velmi důležité je dát experimentům čas a finance, aby pak z podhoubí něco vyrostlo. Jsou to lidé, kteří chodí do Vinohradského na revue Hašler – inscenaci, kde hraje hvězda typu Kateřiny Brožové, převlíkne se za Hašlerku a s úsměvem zapěje: Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká… Přitom zrovna Divadlo na Vinohradech, jakožto velká instituce dotovaná z peněz města, by mělo podporovat nové směry. Jenže tady se vždycky všechno pěkně zasalámuje a všichni jsou spokojení, když nikdo moc neremcá, nic neobjevuje a když všichni jedou pěkně v zajetých kolejích. To je ta písnička česká.

A jak vnímáte Národní divadlo pod uměleckým vedením Michala Dočekala, který tam snad zůstane?

Michala Dočekala si velmi vážím a oceňuji, že se v Národním divadle snaží o progresivní vykládání klasických látek, které tam jistě patří. Je to moderní režisér a má za sebou úžasnou éru v Divadle Komedie, takže ho považuju za člověka na svém místě. Oproti Divadlu na Vinohradech, které během posledních dvou let spadlo hluboko do bulvárního smrádku, Národní stále bojuje o svou identitu, čemuž odpovídá i výběr umělců, kteří s ním spolupracují. Dušan D. Pařízek, Jan Nebeský, Štěpán Pácl nebo David Drábek, to jsou jména, která zaručují jiné, nové divadlo.