Článek
Výstavba osad je účinný způsob, jak posouvat hranice ještě dál do okupované Palestiny – například ve Východním Jeruzalémě mají domy osadníků vytvořit hráz a odříznout svaté město od území palestinské samosprávy, která si právě Východní Jeruzalém nárokuje jako svou budoucí metropoli.
Výstavba osad je podle mezinárodního práva nelegální, ale beton je těžší než papír, a i když Palestina v budoucnu uhájí svůj nárok na Východní Jeruzalém, postavené domy a zdi už nikdo bourat nebude, takže Palestinci se do města zkrátka nedostanou.
„Žádná země světa nečeká na příkazy z ciziny, kde smí stavět a kde nikoli,“ citují agentury ministra pro bydlení a výstavbu Uriho Ariela (ze sionistické strany výmluvně nazvané Židovský domov). Připomíná mi to slova paní Rebeky, s níž jsem před dvěma roky mluvil v židovské osadě na palestinském území, kousek od Betléma. „Celý svět říká, že jsme tu zemi ukradli… Ale podívej se kolem sebe – jaké ukradli, vždyť tady jsou jenom kameny a písek, nic jiného. Ta země tu jen tak ležela amy jsme ji zušlechtili.“ Pan ministr i paní Rebeka rádi zapomínají, že mluví o autonomním území Státu Palestina, který je dokonce od loňského roku nečlenským státem OSN.
Štěpán Kučera
Jeho prezident Mahmúd Abbás dlouhodobě říká, že výstavba židovských osad na palestinském území je zásadní překážkou obnovení mírových jednání. A v tom spočívá dokonalost public relations izraelské vlády, když rozhodnutí stavět dál ohlásila pouhé tři dny před zahájením izraelsko-palestinských rozhovorů. Pokud by Abbás teď couvl a mírová jednání odmítl, vrátil by se mediální obraz Palestinců od politických partnerů, kterým je možná dobré dát šanci, zpátky k polodivoké tlupě
vrhačů kamenů.
