Výstavba osad je účinný způsob, jak posouvat hranice ještě dál do okupované Palestiny – například ve Východním Jeruzalémě mají domy osadníků vytvořit hráz a odříznout svaté město od území palestinské samosprávy, která si právě Východní Jeruzalém nárokuje jako svou budoucí metropoli.

Výstavba osad je podle mezinárodního práva nelegální, ale beton je těžší než papír, a i když Palestina v budoucnu uhájí svůj nárok na Východní Jeruzalém, postavené domy a zdi už nikdo bourat nebude, takže Palestinci se do města zkrátka nedostanou.

„Žádná země světa nečeká na příkazy z ciziny, kde smí stavět a kde nikoli,“ citují agentury ministra pro bydlení a výstavbu Uriho Ariela (ze sionistické strany výmluvně nazvané Židovský domov). Připomíná mi to slova paní Rebeky, s níž jsem před dvěma roky mluvil v židovské osadě na palestinském území, kousek od Betléma. „Celý svět říká, že jsme tu zemi ukradli… Ale podívej se kolem sebe – jaké ukradli, vždyť tady jsou jenom kameny a písek, nic jiného. Ta země tu jen tak ležela amy jsme ji zušlechtili.“ Pan ministr i paní Rebeka rádi zapomínají, že mluví o autonomním území Státu Palestina, který je dokonce od loňského roku nečlenským státem OSN.

Štěpán Kučera

Štěpán Kučera

FOTO: Petr Horník, Právo

Jeho prezident Mahmúd Abbás dlouhodobě říká, že výstavba židovských osad na palestinském území je zásadní překážkou obnovení mírových jednání. A v tom spočívá dokonalost public relations izraelské vlády, když rozhodnutí stavět dál ohlásila pouhé tři dny před zahájením izraelsko-palestinských rozhovorů. Pokud by Abbás teď couvl a mírová jednání odmítl, vrátil by se mediální obraz Palestinců od politických partnerů, kterým je možná dobré dát šanci, zpátky k polodivoké tlupě
vrhačů kamenů.