„Máte pravdu, pane profesore! Je tu skutečně malý rybníček a kolem vrby.“ „No vidíte. A ty můry se mi posmívaly!“ stěžoval si. Jedna můrka pak vešla s údržbářskou dávkou medicíny na tácku. „Co je to tady?“ zamračila se u lůžka. „Zase vodka? Vy mě zlobíte, dědo!“ „Ne, to je moje,“ zachránila jsem láhev a potom vyčkávala na chodbě, než to rozpukané vetché tělo sanitárně zaopatří na noc. „Neříkejte mu dědo, sestřičko! Je to filosof. Copak to nevíte?“ „Nevím. Já jsem z Ukrajiny. Beru to podle čísel. Jedenáctka nesmí alkohol!“

Vrátila jsem se k dušičce, která se tetelivě těšila, že budeme pokračovat v debatě o smyslu života, zatímco tělo chrčivě rušilo a chtě lo do márnice. Ale my jsme ho zkolébali vodkou a v nastaveném čase probrali velké i malé proroky. Žáby nám k tomu skřehotaly, a když jsme došli k Ješuovi, nebe za oknem už ztmavlo. „Nevěřte evangelistům, drahá! Jedině Markovi. Ale to byl bohužel prosťáček, žádný spisovatel jako pak Jan. Ovšem ten už je ideolog.“ „Iluzionista,“ přikývla jsem, „přesto má krásné pasáže!“ „Nejkrásnější pasáže se teprve objeví! Vsaďte se, drahá. Ješua určitě zanechal vlastní svitky! A někde to leží, zaváté pískem. Někde na tomhle světě ty originály jsou. Musí být. Já tomu věřím!“ stiskl mi ruku. Jeho zkřehlé prsty připomínaly větvičku zimního stromu, ale pořád v nich tikala naděje, která, jak známo, umírá poslední.

A jaký to býval sportovec a náruživý chodec! Hledač. Vylezl na každý kopec, aby pochopil krajinu, která utváří lidi k obrazu svému. A když pak lidské zásahy vzaly krajině důstojnost a schopnost zaštiťovat, vracel se v čase a prozkoumával ty křižovatky a bludné kořeny. Ale i velkolepé stopy někdejších vyvolených. Jeho moderní překlad Illiady pobláznil studenty až k ryku fotbalových fandů. Pozdější posluchači už byli mnohem tišší, když jim na zapřenou přednášel ve svém bytě dějiny filosofie, tu mnohostopou historii lidského zkoumavého du cha, zatímco na starodávné Karlově univerzitě pískali krysaříci v jedné tónině. O nedělích hrál na varhany v kostele, pro útěchu a pro naději, a zničil si tam nohy v průvanu.

Ale když ho pak znovu slavně povolali za katedru a on pokorně přišel o holi a s batůžkem veterána, působil v přeplněné Velké aule jako obr Atlas. Břemeno, které vzpíral a vyvažoval tolik let, se rozklenulo pod stropem jako duha zjara. Pod spektrem barev jsme všichni zkrásněli. Drnčení tramvají za okny utichlo, hlučící auta zmizela, zůstala jenom slova. Mikrofon trochu echoval, nebyl zvyklý na tolik naléhavé vášně, ale echo nám nevadilo, dokonce ladilo. Vnímali jsme to jako přírodní úkaz. Jako neklidný večerní vítr, který se točí nad jezerem. Snad někde v Galileji. Nebo u třeboňského rybníku Svět.

Pak něco na přístrojích zapípalo a přišla můrka doplnit infúzi. „Vy jste tu pořád?“ zívala u hadiček. „Nechte ho konečně vyspat. Spánek potřebuje i fi-lo-sof,“ přeslabikovala naučně. „Nedejte se vyhnat, drahá!“ zašeptal pacient. A tak jsem si zase sedla. „Aspoň mu pusťte tu ruku,“ dirigovala ještě od dveří naše loučení. Ani v tom jsem ji neposlechla. A tak ho držím pořád. A on mě.

Věnováno Milanu Machovcovi.