Jeho spisovatelství a (dů)vtipnost dodávají jeho myšlenkám lesk, takže číst Ecovy texty je současně obohacující i zábavné – čeští akademici by jeho styl měli studovat v rámci povinné četby; a začít můžou třeba nedávno vydanou sbírkou Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty (přeložily Kateřina Vinšová, Helena Lergetporer a Zora Obstová, Argo 2013), z jejíhož úvodního a zároveň titulního příspěvku pochází výše uvedená citace.

Přednášku Vytváření nepřítele měl Eco před pěti lety na své domovské Boloňské univerzitě a vedle základní teze, že mít nepřítele je nutnost, a pečlivého probírání kritérií, podle nichž si ty své konstruujeme, obsahuje množství citací z obludária světových knihoven. Ty ukazují, jak dějinní vzdělanci či vůdci líčili své nepřátele – politické protivníky, cizince, černochy, ženy, Židy nebo čarodějnice; vedle sebe se tu tak ocitají Cicero, Boccaccio, Encyclopaedia Britannica i Hitler.

Právě zprostředkovaná setkání se starými knihami, často zapomenutými a běžnému čtenáři z mnoha důvodů těžko přístupnými, je dalším důvodem, proč nejnovější Ecův titul stojí za přečtení. Obzvlášť půvabné úryvky nabízí projev Proč nebude ztracený ostrov nikdy nalezen zabývající se bájnými ostrovy a představami o nich.

Obsahuje například fantastické vyprávění (takzvaného) Johna Mandevilla, autora oblíbeného středověkého cestopisu, o mravencích ostrova Taprobané strážících zlatý poklad: „Tito mravenci jsou velcí jako psi, a proto se k těm horám nikdo neodváží přiblížit, aby ho naráz nenapadl a nesežral onen hmyz. A tak se může jít pro zlato jen s velkou mazaností. (…) (Místní obyvatelé) vezmou kobyly, které slehly a mají ještě malá hříbata, a naloží na ně dva schválně prázdné a nahoře úplně otevřené koše, co visí až na zem. Pak kobyly pošlou na ty hory na pastvu a hříbata zadrží doma. Jakmile mravenci vidí koše, hned na ně vyskočí: ze samé své podstaty nesnesou, aby nějaký předmět byl prázdný, ale hned ho naplní čímkoli, co je zrovna poblíž; a tak ty koše naplní zlatem. Když se místní domnívají, že jsou koše plné, vypustí hříbátka a přimějí je, aby ržála, hledajíce matku. A tu se kobyly přiřítí ke svým mladým, naloženy zlatem.“

Ovšem kniha Vytváření nepřítele samozřejmě nepřináší jen čtivý styl a poutavé úryvky. Hlavní jsou Ecovy úvahy, jejichž pestrost nejlépe vynikne právě ve sbírce tohoto typu – jednotlivé texty, jak napovídá už titul, vznikaly při různých příležitostech. Vedle mechanismů vytváření nepřítele a historických představ o bájných ostrovech se tu v Ecově zorném poli objevují postupně filosofické pojmy absolutnírelativní, různá pojetí fenoménu ohně v evropské kultuře, podivný půvab svatých ostatků v chrámových klenotnicích, vzpomínka na spisovatele Piera Camporesiho, vztah Tomáše Akvinského k potratům, vzpomínka na intelektuální Skupinu 63 (jíž byl Eco členem), poetika krajnosti v dílech Victora Huga, role šumu a ticha nejenom v mediální komunikaci, dějiny imaginární astronomie…

Ve třech textech se pak Eco projevuje jako literární mystifikátor: Je to recenze na neexistující knihu o Šťastné republice, která se řídila lidovými příslovími a zakrátko přestala existovat, dále koláž vypjatých pasáží z brakových románů na pokračování a potom koláž z dobových recenzí na Joyceova Odyssea.  Sbírku uzavírá úvaha o současné kauze WikiLeaks.

Je to poněkud dlouhý seznam, který jsem tu předestřel, ale po přečtení Ecovy knihy chápu, že to má svůj význam: „Technika výčtu je velmi stará. Pokud má něco vypadat tak obrovsky a zmateně, že tuto komplexnost nestačí vyjádřit definice nebo popis, uchýlí se autor ke katalogu, zvláště tehdy, když chce vytvořit dojem prostoru se vším, co obsahuje.“ A dále z Eca promlouvá vášnivý čtenář, vnímavý literární vědec i obratný romanopisec: „Čtenář výčet přeskakuje (možná se u něj zastaví při druhém nebo třetím čtení), ale nemůže si nevšimnout, že jej má před očima; výčet ho nutí udělat skok, protože není snesitelný, ale právě tato nesnesitelnost znásobuje jeho sílu.“

Umberto Eco

Umberto Eco

FOTO: Zdeněk Fučík, ČTK

Aby však tato recenze byla víc než pouhý výčet zdůrazňující komplexnost Ecova autorského světa, bylo by dobré alespoň některé z jeho myšlenek probrat podrobněji. Do novin se dobře hodí třeba téma média. Těm se Eco výslovně věnuje ve dvou „příležitostných textech“. Příspěvek Spoře oděné televizní asistentky a ticho pronesený na konferenci Italské sémiotické asociace se zabývá novodobou cenzurou v médiích způsobenou „šumem“, tedy v autorově pojetí „vysíláním nedůležitých informací“.

Cenzura šumem může být podle Eca dvojího rázu: zaprvé šum jako zástěrka, tzn. cílená strategie používaná k odvedení pozornosti třeba od politických skandálů (autor užívá příklad kauz někdejšího italského premiéra Silvia Berlusconiho a šumu, který vypouštěla jím vlastněná média); a zadruhé šum jaksi mimoděčný vznikající hlavně v marketingové komunikaci, v proudu reklam (u reklam telefonních společností není často lidem jasné, o čem se vlastně mluví, ale není to ani důležité: „mobily prodává právě velký šum“), případně v chaosu internetu.

Tyto teze nejsou Ecovým objevem – už od sedmdesátých let 20. století známe například teorii o nastolování agendy, tedy že média nedokážou ovlivnit to, co si má člověk myslet, ale ovlivňují to, o čem má přemýšlet, co pro něj má být důležité. Původní a podstatný ale je závěr, respektive apel, k němuž Eco dochází a v němž jako by spojil síly filosof s básníkem – je to potřeba ticha: „Když ztratíme stav ticha, pak ztratíme i možnost zaslechnout šepot, jenž je zásadním a jediným spolehlivým komunikačním prostředkem.“

Druhým textem, v němž velký prostor dostávají média, jsou Úvahy o WikiLeaks (přepracovaná verze dvou publicistických článků z roku 2010). Eco vidí v souvislosti s úniky vládních dokumentů na internet novou historickou epochu – nejenom „Moc“ může pomocí technologií dohlížet na své občany, ale občané (respektive hackeři v rolích občanských mstitelů) můžou díky technologiím dohlížet na své vlády; dochází tedy k jakési kruhové kontrole.

WikiLeaks podle Eca zároveň dokázaly, že odhalená „tajemství“ vlastně žádným tajemstvím nejsou, protože to, co je skryto v důvěrných diplomatických depeších, se už dávno předtím psalo v novinách. „Odhalit (…), že tajemství Hillary Clintonové byla prázdnými tajemstvími, znamená zbavit Moc veškeré moci,“ píše Eco. K paradoxům soudobého světa pak podle něj patří, že rychle se rozvíjející technologie dosahují pravého opaku svých původních záměrů. „Nebylo by tedy nic mimořádného, kdyby se i politika a technika vládní komunikace vrátily ke kurýrům na koních…“ uzavírá svou úvahu a básník s filosofem si v těchto řádcích opět podávají ruce.

Kniha Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty nabízí velmi svěží a inspirativní čtení přesto, že se ze své podstaty nemůže přiřadit k Ecovým stěžejním pracím, na něž ostatně autor občas odkazuje a jejichž myšlenky v těchto nárazových úvahách rozvíjí. Sám říká, že „příležitostný text je vyumělkované rétorické cvičení, jako když Roxana žádá po Kristiánovi (a přes něj po Cyranovi), aby hovořil o lásce“.