O Antóniu Reisovi: Nesu si v sobě stopu ze školy, kde se celá naše generace vzdělávala pod silným vlivem geniálního básníka a filmaře Antónia Reise, který nás důsledně vedl k poznávání odvrácené strany Portugalska. Díky němu jsem se ostatně na školu dostal. Kdyby neseděl v přijímací komisi, tak by mě, tehdy úplného ignoranta a pankáče, co všechno jen nesnáší, těžko vzali.

O čtvrti Fontainhas: Před dvaceti lety jsem se vydal na kapverdské ostrovy natáčet Dům z lávy. Byla to v té době poušť, všichni odtamtud utíkali. Co začalo jako klasický snímek s profesionálními herci, skončilo jako malý dokument. Štáb na mě čekal na hotelu a já točil děti na ulici. Nakonec jsem byl víc s domorodci než s herci. Poslední den mi dali dopisy pro svoje příbuzné, co žili ve Fontainhas, chudinské čtvrti v Lisabonu. Věděl jsem, kde to je, ale do té doby jsem tam nikdy nebyl. Doma jsem pak zjistil, že tam od mého bytu jede přímá linka autobusu, čtyřicet pět minut až na konečnou. Zní to jako laciná metafora, ale vážně šlo o poslední zastávku. Vypadalo to tam kapánek nebezpečně, ale když jsem vytáhl dopisy, rychle mě přijali mezi sebe. To místo se mi líbilo, možná jsem byl příliš líný odejít, každopádně jsem zůstal. Nakonec jsem tam natočil tři filmy.

O oblíbených filmařích: Možná kdybych se tím autobusem nevydal, dělal bych dnes romantické exotické příběhy. Stal by se ze mě, jako z mnoha mých kolegů, filmař, co jednou za čas něco natočí a mezitím si užívá života. Jsem rád, že to tak nedopadlo. Mám rád filmy, ale režisérů si nevážím. Výjimek moc není. Teď mě potěšil snímek Číňana Bing Wanga Tři sestry (Gudu, 2013) a jako jsem se v mládí těšil na každou novou desku Beatles, očekávám s napětím, co dalšího natočí Jean-Luc Godard. Z české kinematografie mě zaujala nová vlna, ale vaši zemi mám spíše spojenou s fotografiemi a hudbou. Mám rád Josefa Koudelku a Leoše Janáčka, podle jehož děl jsem chtěl dokonce natočit film. Ale byly na mě příliš složité a musel jsem to vzdát.

O imigrantech v Portugalsku: Kdo mluví o úspěších imigrantů v Portugalsku, lže. Už proto, že dnes žijeme na okraji společnosti, jako neúspěšní, skoro všichni, a to nejen kvůli neschopnosti politické reprezentace čelit hospodářské krizi, ale i díky barbarské ideologii konzumu. Zrovna kapverdští imigranti si často toužili koupit buržoazní byty, takové, v nichž dříve jako služební uklízeli. A v kombinaci s krizí je to zruinovalo. Pro imigranty to byl dvojí trest – jsou ještě chudší, než když do Portugalska přišli, a navíc zjistili, že se tou vysněnou buržoazií nikdy nestanou.

O sociální politice: Portugalská společnost trpí nemocí, která ji požírá zevnitř a u jejíhož počátku stál divoký kapitalismus. Sociální politika státu nefunguje. Je to právě proto, že lidé z okraje společnosti jsou dnes tak široká skupina, že ji lze jen těžko nějak uchopit, vždyť mezi mladými je každý pátý bez práce. Krize se nijak nedotkla jen těch úplně nejbohatších. V takové situaci veškeré plány státu logicky selhávají.

O penězích: Nemám rád, k čemu všemu se v naší době používají. V tomhle je film zpátečnické umění, bez financí fungovat nemůže. Sám jsem se deset let živil jako asistent režie a byla to ta nejhorší práce. Viděl jsem mašinérii filmového průmyslu v praxi, ten perverzní moment, kdy se umění setkává s penězi. Za důležité a revoluční tvůrce proto osobně považuju ty, kteří dokážou najít nový a jiný způsob, jak s nimi zacházet.

Text vznikl kompilací různých vystoupení Pedra Costy během Letní filmové školy, ať už šlo o režisérovu přednášku, besedy po projekcích jednotlivých filmů nebo rozhovor, který poskytl festivalovým Filmovým listům (jeho autorkou byla Kristýna Pleskotová). Uspořádal Zbyněk Vlasák.