Můj zrak již nerozezná bradavici od klíštěte. Orientuji se raději podle stupně svrbění – pokud mě svrbí bradavice, je to klíště, a pokud mě klíště nesvrbí, bude to pravděpodobně bradavice. Takto jednoduše se vypořádal můj mozek se slábnoucím zrakem.

Docela mě zajímá, jak si poradí s oteklými klouby, zácpou, popřípadě slábnoucí pamětí. Pravděpodobně bude tvrdit, že klouby časem splasknou, zácpa se uvolní a já si nakonec i vzpomenu, o čem to vlastně píšu.

A do toho jsem se stal dědou, přesto, že mě mimina nikdy moc nezajímala. Viděl jsem jich desítky, možná stovky a všechna vypadala stejně.

Potom se však narodila vnučka. Rodina začala ťuťat a já se s obavou naklonil nad kočárkem, usmál jsem se, sešpulil rty, přitiskl jazyk na patro a slabounce vydechl – ani kapr by se nemusel stydět. Asi bych měl ťuťání zvládnout lépe, ale dostal jsem strach, že se to možná nestihnu naučit, než vnučka vyroste, že budu slušně ťuťat až na pravnučku.

Na druhou stranu mi nikdo nemůže upřít, že po formální stránce splňuji, jako děda, ta nejpřísnější kritéria: Mám umělé zuby. Lysinu. Pupek. Chovám slepice. Topím dřevem. Do obchodu pro lahváče chodím v pantoflích. Po čtyřiceti letech jsem si přečetl dobrovolně Babičku. Atd.

Až na to ťuťání… Chápu, že kdybych ťuťal na cizí mimina, mohl jsem se to již dávno naučit a vnučka by si užila, ovšem potom mě napadlo: Co když se to ťuťání vnučce vůbec nelíbí a její pláč nezpůsobují prdy, jak tvrdí rodiče, nýbrž přehnané ťuťání okolí? A možná že si se svým tichým, nepodařeným a vyloženě kapřím ťuťáním naopak získám její sympatie, popřípadě ohromím i celou vesnici a založím si mateřskou školku jménem Děda, stanu se poradcem ministra zdravotnictví v oboru usínání kojenců a svým rozpačitým ťuťáním dobudu svět.

V tom okamžiku jsem se ulekl, tak úspěšným jsem se nikdy stát nechtěl, a teď bych měl radit dokonce ministrovi?

Nakonec jsem couvl, ne moc, jen tak, abych si zachoval tvář, a rozhodl jsem se, že mateřskou školku jménem Děda nezaložím a panu ministrovi zdravotnictví vzkážu, že nemám čas.

Trochu jsem se uklidnil: Bejt dobrej totiž není žádný med.

A jak se připomíná v jedné části básně o soumarovi, jenž se nenadře ani zdaleka tolik, co intelektuál: …tahám z mozku slova svá / jak soumar zpocený / abych ujistil vás / o své oddanosti…

Tak i já táhám vyčerpaně poslední slova, můj mozek se stává lehčí, ťuťání mi jde lépe, zvláště když jsem sám, ovšem potom mě začne svrbět jakási bradavice.