Damir Karakaš
Skvělé místo pro neštěstí
Přeložila Zuzena Jireková.
Doplněk

obálka Damir Karakaš: Skvělé místo pro neštěstí

FOTO: archív nakladatelství Doplněk

Paříž je pořád „pohyblivý svátek“, i když od dob Hemingwayových se toho změnilo hodně. V Chorvatsku známý spisovatel se marně snaží, aby mu nějaké francouzské nakladatelství vydalo jeho poslední román. A také chce zapomenout na ženu, se kterou pět let žil. Vydělává si malováním karikatur cizinců v centru města; pohybuje se v komunitě většinou nelegálních imigrantů především z Balkánu, kteří zde hledají, každý jinak, své sny, štěstí, lásku, zapomnění, úspěch, peníze, ale mnozí z nich naleznou jen přežívání ze dne na den, vězení nebo smrt… Karakaš rozhodně neopisuje od jiných. Je to smutně veselé čtení s historkami, které jste ještě nikdy neslyšeli.

Michal Sýkora
Modré stíny
Host

FOTO: archív nakladatelství Host

Většina pokusů o současnou českou kritickou společenskou prózu končí bezzubým zbytečným tlacháním a obecným moralizováním, jež známe z normalizační filmové, divadelní či knižní tvorby (odtud se bohužel bez zábran přehouplo i do tvorby polistopadové). Ale Sýkora (1971) dokázal, že jedna cesta existuje. Detektivní příběh může být nosnou raketou, s jejíž pomocí se dá slušně popsat korupce a další zlodějiny lokálních podržtašků i nejvyšších představitelů státu. Kdo chce hledat odkazy na podobné, ale skutečné historky z našeho „podsvětí“, má k tomu neobyčejně vhodnou příležitost. Ale nemusíte se bát, že žánr krimi to odnese. Naopak: Modré stíny jsou detektivkou nápaditou, jazykově vytříbenou a bez lapsů.

Ludvík Němec
Láska na cizím hrobě
Druhé město

obálka Ludvík Němec: Láska na cizím hrobě

FOTO: archív nakladatelství Druhé město

Pro někoho intimnosti, pro jiného prasečinky. Umělecké zpracování sexuality procházelo v historii obdobími relativní volnosti i tabuizace a kriminalizace. V současnosti jsme na vrcholu vlny neomezené svobody ztvárnit cokoliv a jakkoliv. Bez alegorií. Nevkusu je mnohem více než vkusu. Tento nedobrý poměr se snaží zvrátit Ludvík Němec (1957) nadmíru chytře, vtipně a jazykem vynalézavým v pětici povídek, v nichž spojil muže-snílky s opakující se postavou jakési obecné provozovatelky nejstaršího řemesla na světě jménem Darja. Autorova scenáristická schopnost graduje v závěrečném textu Vybřežení, který je propojen s příběhem poúnorového emigranta Eduarda Ingriše, autora známé písně Teskně hučí Niagara.

Miloš Vodička
Toleranční patent
H&H

obálka Miloš Vodička: Toleranční patent

FOTO: archív nakladatelství H&H

Od dob jeskynních lidí se pokoušíme mít podíl na věčnosti. Paleolitičtí lidé to dělali z pověrečného strachu a z propastné neznalosti, my kromě toho i z totální pošetilosti, ze které se většinou neumíme vymanit. Nebo jen plachými, plochými slovy, co jsou na nic. A lhaním, nalháváním. Autor (1938), který obohatil českou poezii vynikající sbírkou Čarodějnice z Blois (1969), se nikdy nesnažil prodírat do prvních řad literárních koryfejů. Jeho mimořádně otevřený, syrový, vzpomínkový román, přiznaně autobiografický, propojený s esejistickými vstupy (třeba o pornografii a erotice nebo o katolické církvi), se zvláštním jazykovým stylem je osobitou fasetou literatury. Vše ještě není objeveno! Za každou větou slyšíte výsměch všem sestrojitelům a montérům a zlepšovatelům „morálky“. Jako kdyby Vodička už neplánoval nic dalšího napsat. Kšaft jakýsi. O člověku a jeho vášni, o smutku. A o toleranci, které je nám tolik třeba.