Jediná její oznamovací věta ve filmu se týká toho, proč se ve své domovině živí hlavně kořínky rostlin. „Protože kořeny jsou důležité,“ říká s potutelným úsměvem a pro výklad Velké nádhery to není vůbec banální věta.

Jen pro pořádek: Nehledejme v Sorrentinově „svaté ženě“ toliko církevní úlitbu. Ve filmu jsou ostatně také postavy kardinála, možného budoucího papeže, jehož základní intelektuální výbavou jsou recepty na vybrané pokrmy, a jeptišky, která ve frontě čeká na svou pravidelnou injekci botoxu.

Řím je podle Sorrentina věčným městem jen zdánlivě, jeho krása symbolizovaná antickým uměním od sochařství po architekturu je zaplácávána povrchností, která tyto starověké kulisy obývá a která je zde v opozici symbolizována uměním moderním (to zde reprezentuje kupříkladu mladá dívka, která se před publikem rozběhne hlavou proti zdi a pak nespokojenému Jepovi v interview vypráví o „vibracích“, jež ji k tomu donutily).

Sorrentino přitom zachází mnohem dál než třeba na podobné téma nedávno narazivší americký spisovatel Michael Cunningham. Proti povrchnosti totiž nechce otevřeně vystupovat, přijímá ji jako fakt. A i když to není jednoduché, hledá podobnou krásu, jaká na nás padá při procházce mezi antickými relikty, právě v povrchnosti. Sorrentino věří v krásu v pravdě, jež se nachází v bolesti, touze, zklamání, vášni, které se jeho hrdinové snaží skrýt pod všedním zájmem o nic a o všechno. Vědí ale, že ta pravda je nepohodlná a z pragmatického hlediska pro běh života neproduktivní.

Typická je v tomto směru scéna z jednoho z večírků umělecké smetánky, kde spisovatelka Stefanie vysvětluje Jepovi, že jediný jeho napsaný román je sebestředný a dohromady k ničemu. Zmiňuje naopak své knihy, které jsou angažované – jedna z nich je o dějinách Strany –, a tudíž mají nějaký smysl. Od této veřejné spisovatelské angažovanosti pak Stefania odvozuje svou morální vyspělost, která se projevuje také v uspokojivém zvládání rolí manželky a matky.

Jep se nechá vyprovokovat a celou iluzi zboří. Řekne Stefanii, že její manžel je homosexuál a že to vědí všichni kromě ní, že její role matky spočívá v tom, že si najímá chůvu, protože by jinak nemohla chodit každý večer do společnosti, že nabídku sepsat dějiny Strany dostala jen proto, že byla milenkou jejího předsedy, a že ostatní knihy jí vydalo malé nakladatelství, které sponzoruje rovněž Strana. Krátký, ale drtivý monolog Jep zakončí tím, že se Stefaniným negativním názorem na svůj román plně souhlasí a že oba jsou stejně zoufalí, ale právě v zoufalosti a v pokrytectví, kterým ji překrývají, by měli cítit spojenectví, jež jim umožní přežít do dalšího dne.

„Všichni jen obhajujeme své životní příběhy,“ prohlásil nedávno v diskusi na podobné téma český režisér Robert Sedláček. Sorrentino jakoby k tomu dodával, že těm z nás, kteří jako Stefania zapomněli, že tahle vyprávění jsou jen konstrukce, se žije lépe, protože jim to pomáhá vyhnout se bolesti, kterou to s sebou nese. „Pokrytectví posouvá lidstvo kupředu,“ řekl Sorrentino dokonce v rozhovoru pro Salon. Zároveň ale tito lidé na rozdíl od Jepa rezignovali i na onu krásu skrývající se pod povrchem.

Ale znovu – italský filmař má pro takovou rezignaci pochopení. Přímý pohled na všechnu špínu, která se na nás během let nalepila, a také uvědomění si všech promarněných příležitostí, které jsme minuli bez povšimnutí, není jednoduché snést. I proto dovolí Jepovi na chvíli vyjít z téhle ze své podstaty permanentní osobní krize. Prostředkem je v úvodu zmíněná nostalgie. Výlet za „kořeny“, do dob, kdy byl zašpiněn jen neznatelně, kdy byl ještě nevinný a příležitosti čekaly na své objevení, poskytuje Jepovi konečně úlevu.

Otázka zní, nakolik je to úleva udržitelná, a co přesně Jepa drží na distanc od moudrosti oné „svaté ženy“.

Paolo Sorrentino

Paolo Sorrentino

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Legendární francouzský kritik Michel Ciment říká: „Celý život tvrdím, že dobrý film musí být ambiciózní, osobní a potenciálně populární. Největší kulturní osobnost divadla, Shakespeare, taky psal pro všechny generace i vrstvy společnosti – krále, šlechtice, rybáře i rolníky. Všem se jeho hry líbily; některým kvůli metafyzice, jiným kvůli kriminální zápletce, další se dojímali nad milostným příběhem. Taková kvalita pro mě v umění znamená nejvíc.“

Stejnou kvalitu má i Sorrentinova Velká nádhera.

Scéna konfrontace Stefanie a Jepa je pozoruhodná ještě z jednoho důvodu. Tak jako i jiné pasáže filmu je možno ji vnímat na několika rovinách. Pokud si připustíme, že stejně jako Jep rozebral Stefaniinu verzi vlastního života, může kdokoli rozebrat tu naši, dolehne na nás její tragičnost. Pokud se ale od tohoto z různých pohnutek dokážeme oprostit, působí scéna vtipně. Ostatně i při sledování Velké nádhery ve Velkém sále hotelu Thermal během MFF Karlovy Vary se sál rozdělil na dvě skupiny.

Podobné dělení na jiném průřezu pak Sorrentino způsobuje i někdy nebezpečně doslovným hledáním krásy v ulicích a zákoutích Říma. I tady se znovu dokáže zavděčit oběma diváckým pólům. Těm, jež krása ještě dojímá, v jejich dojetí nebrání, a okoralí cynici se zase nedočkají oné „druhé slzy“, která by ze záběrů dělala kýč, a chtě nechtě musejí ocenit důmyslnost Sorrentinových obrazů.

Na druhou stranu Velká nádhera přes dvě hodiny uhání ke svému cíli prakticky bez odboček. I když je to dílo nesmírně bohaté (sem vybírám jen pro sebe důležité aspekty, pomíjím třeba tradiční výklad přes příbuznost s Felliniho filmy – Velká nádhera je jakousi jejich aktualizací), naplňuje i na druhé zhlédnutí a je možné se někde v jeho průběhu zapomenout, v celku zůstává ve svém sdělení paradoxně uzavřené. Prázdnota, krása, nostalgie, všechna témata jsou servírována přímočaře a ten, pro koho je tahle rovina filmu důležitá, nemá problém je vstřebat. Přičemž uzavřenost Velké nádhery je člověku v něčem blízká, je „lidská“. Což je hodnota, kterou by zrovna zmiňovaný Michel Ciment, nesnášející některé naopak výrazně otevřené filmy „nadlidského“ Bély Tarra, musel ocenit. A my s ním, bez ohledu na to, že zrovna Bélu Tarra můžeme mít za génia.

Velkou nádheru po diváckém úspěchu na MFF KV i při pražských ozvěnách festivalu budeme moci zhlédnout také v domácí distribuci. Datum vstupu do českých kin však zatím nebylo stanoveno.