„Já jim rozumím, já ten argument chápu. Ale na druhou stranu, takovým lidem bych řekl, běžte do…“ – v tu chvíli se slova ztratí v houkání náklaďáku. Hugh Laurie vystoupí v Praze na dvou koncertech, 26. a 27. července v Kongresovém centru, takže se budeme moci naživo přesvědčit, že tenhle plešatící Angličan (a zároveň bohem políbený herec, komik a spisovatel) umí hrát blues se vzletem i zemitostí svých vzorů, černých bluesmanů amerického jihu. „I kdybyste mohli přimět všechny bílé děti, aby měly rády Chopina, a všechny černé děti, aby měly rády Roberta Johnsona, otázka zní – proč byste to dělali?“

Hugh Laurie začal v New Orleans, kde kdysi dávno tahle muzika vznikla; tam se africká hudba poprvé setkala s hudbou z Francie a Španělska, a jak zpívá bluesman Professor Longhair v radostné písni Go to the Mardi Gras, v New Orleans můžete v ulicích potkat krále Zuluů, a když chvíli vydržíte, potkáte i královnu. Tradice se smísily jak v kreolské gulášovce gumbo a potom se nová hudba pustila proti proudu řeky Mississippi do Memphisu, kde se narodilo blues, jak ho známe dneska, a potom putovala dál do průmyslových center Chicaga a Detroitu vstříc elektrifikaci a rozmanitým hudebním žánrům. I když, jak připomíná Hugh Laurie, žánry jsou dobré leda tak pro majitele obchodů s deskami, hudba se – jako spousta dalších věcí – dělí na dobrou a špatnou.

Laurie tedy podnikl pouť do „svatého města“, kde kabriolet vyměnil za jízdní kolo a vstřebával tamější chutě, vůně i osobnosti, které pomohly na svět jeho první nahrávce Let Them Talk (2010) – ke spolupráci kývli například Irma Thomas, souputnice Arethy Franklin a královna neworleanského soulu (čili duše), a Allen Toussaint, jeden z nejvlivnějších žijících bluesmanů a mimochodem čerstvý držitel prezidentské medaile za umělecké zásluhy. Výběr písní se opírá o tradicionály a skladby kanonických bluesmanů, jako byli výše zmínění Robert Johnson či Professor Longhair.

Druhé, letošní album Didn’t It Rain se z New Orleans vzdaluje do Memphisu, ale překvapivě třeba i do Buenos Aires – Laurie se vydal prozkoumávat další barvy nejenom severoamerické hudby a na desce nechá zaznít St. Louis Blues otce memphiského blues W. C. Handyho vedle argentinské tanga Kiss of Fire alias El Choclo. A ono to jako celek kupodivu funguje.

Na současné koncertní šňůře Hugh Laurie se svou doprovodnou kapelou Copper Bottom Band hraje průřez oběma alby. Laurie je plnokrevný muzikant, což už od osmdesátých let vědí diváci televizní série A Bit of Fry and Laurie, kterou Laurie vytvářel spolu se Stephenem Fryem a kde parodoval nejrůznější hudební styly (dokázal vystřihnout například veselou variaci na folkové období Boba Dylana a udržet při tom kvalitu, za kterou by se nemusel stydět ani tehdejší Dylan). Při živém hraní navíc nezapomíná na svou přirozenou povahu komika, takže například na začátku loňského koncertu v Buenos Aires se nechal „nadabovat“ místním hercem, který do španělštiny namlouvá postavu Dr. House (že Laurie jen němě otevírá pusu, pochopila většina diváků, až když dabér začal vést vlastní monolog o tom, že ho Laurie svým rozhodnutí skončit s Dr. Housem a věnovat se hudbě připravuje o honoráře). Uvidíme, čím Hugh Laurie překvapí české publikum. Jisté je, že se máme na co těšit.