Poprvé čtu ve velkém knihkupectví uprostřed Kyjeva. Mluví se o punku i o politice. O tom, jak my Češi vnímáme Ukrajinu. Pak se jde na soljanku. A potom jdeme dál. Já, moje překladatelka Tetiana Okopna a nakladatel a redaktor knížky Les Beley. Do podměstí, do jiného Kyjeva, protože Kyjevy jsou nejméně tři. Ten historický nahoře je honosný a krásný, sídliště za Dněprem, kde žije několik miliónů lidí, nekonečně betonové, a podměstí zvané Podol, které je nekonečně zábavné, neustále se opravuje a všude tu číhají developeři.

Vedou mě do nejlegendárnější kyjevské hospody. Nemá žádné oficiální jméno, ale všichni jí říkají Nefiltrát. Stavební budka s umělohmotnými stolky venku. Fakt trochu punk. Vevnitř to ostře voní sušenými rybami rozloženými na pultě. Nad nimi se naklání statná černovlasá barmanka se zlatými řetízky kolem krku, jejich mořská královna. Hladí ryby po oschlých ploutvích a vyjmenovává jednotlivé druhy s takovou směsí lásky a přísnosti, jako by to byly její děti.

Na lednici svítí nápis: Vodka není a nikdy nebude. K pití není ani nealko, jen pivo.
„Proč?“
„Mám nejlepší pivo v Kyjevě. Vodka by to zkazila. A chlapům by potom bylo jen blbě.“

Královna nám balí do novin rybu a točí piva. Z džuboksu valí ruský sentimentální rock.

Nefiltrované pivo z nedalekého pivovaru je skutečně vynikající a ryby jsou hodně slané.

„Nakladatelství pozývá,“ říká česky Les.

Pijeme další pivo. Ukusujeme další rybu. Do Kyjeva se valí noc. Od Dněpru táhne zima a na jednom velkém černém bouráku svítí ruská samolepka: Děkuji dědovi za svobodu. Takhle mladí oslavují konec války.

„Při překračování Dněpru padly dva milióny rudoarmějců,“ říká Les.

Královna vychází ze svého chrámu rybí a pivní lásky a ptá se, jak Čechovi chutná pivo. Přikývnu a ona mě pohladí po hlavě. Pak si přehodí přes ramena krásný černý šál a baví se s naducanými taxikáři v kožených bundách nervózně čekajícími na rito. Kolem se houpe stará československá tramvaj značky Tatra.

Jedna ryba. Druhá ryba. Třetí ryba. A pivo.

Pak jdeme do malé nezávislé galerie Bakteria. Les říká, že to jsou kyjevské Helsinky, bar z mého románu, protože nikde jinde už se nesmí kouřit, dokonce ani v Nefiltrátu. Zrovna tu vystavuje skvělý mladý výtvarník Anton Hauk. Jeho obrazy jsou temné jako vlkodlačí noc. Třeba ten mladý usměvavý manažer v obleku, co má pocit, že šéfuje celému světu, než pochopí, kdo šéfuje jemu, a buď se sesype, nebo zmlátí svou ženu a zastřelí někoho na ulici. Hauk ho zachytil ve chvíli, kdy mu z poklopce vylézají obludné muchomůrky. Začátek jeho zániku.

Pijeme zakarpatský koňak. Pochází z Užhorodu, odkud se do Kyjeva přistěhoval za prací i Les.

„Nakladatelství pozývá.“ Koňak je tmavý, silný, opravdový. A houby na Haukových obrazech čím dál hrozivější.

FOTO: Jaroslav Rudiš

Je půl jedenácté a nádraží v Kyjevě je plné lidí. V supermarketu kupujeme salám, sýr, vodu a dvě lahve Zakarpatského koňaku.

Před nádražím stojí vyskládané dodávky, které poberou ty, kdo nesehnali lístek na vlak nebo chtějí ušetřit. „Charkov! Lvov! Oděsa!“ vykřikují řidiči na chodce.

My ale jízdenky máme. Průvodčí je mlčky zkontroluje. Dvacetivozový expres se pomalu, ale jistě rozkulí směrem Lvov. Táhne ho silná mašina československé výroby. Cestující se převléknou do spacího, dojdou si na záchod a zmizí v kukaních pro čtyři. Jen pár samotářů tu a tam postává u okýnka a dívá se do noci. Průvodčí oznamuje, že půl hodiny před Lvovem zamkne záchody. Říká se tomu sanitární přestávka. Kdo chce čurat na koleje, musí to stihnout předtím.

Ve vlaku se nesmí pít, ale pije se, i když policajti občas dělají kontroly. Vytahujeme sýr, salám a Zakarpatský koňak.

Lesovi je pětadvacet. Z dívání na slovenskou televizi se naučil slovensky, pak studoval ve Vratislavi a naučil se polsky a z dívání na českou televizi skvěle česky. Mluví samozřejmě rusky, ale taky anglicky a francouzsky. Napsal dvě sbírky poezie a právě pracuje na knize o divokých devadesátých letech na Ukrajině. Třeba o sportovní mafii: vymakaných chlápcích ve sportovních soupravách, co se jich všichni báli.

Pijeme koňak.

Mé překladatelce Tetianě je o rok míň než Lesovi. Přeložila Květu Legátovou, chystá se na Chladnou zemí od Jáchyma Topola. Skvělá kniha. Hledá se v ní východní Evropa a nikdy se nenajde, skončí se ve Vladivostoku a to už je Asie. Východní Evropa je možná jen něco v nás, nějaký přelud, bolavě-líná nálada v našem srdci a břiše.

Pijeme koňak.

Les vykládá, jak jeden užhorodský mafián začátkem devadesátek vyráběl vlastní colu a ovládl celé Zakarpatí. A když se na Ukrajinu dostala coca-cola, vyhlásil jí válku. Když se kamióny s americkou colou vydaly na cestu do Zakarpatí, mafiánovi borci v teplákovkách je zastavili a řidičům řekli: „Táhněte zpátky. Tady to patří nám.“ A kamióny to fakt otočily. Jenže nad coca-colou nikdo nikdy nevyhrál, ani tenhle mafián, co prý poslal pár lidí pod zem. Dneska je šťastný v politice.

Koňak je skvělý.

Vyprávíme si dál o devadesátkách. U nás. Na Ukrajině. V Polsku. Na Slovensku. V celé východní Evropě. Všude to byla tenkrát divočina, všude se vybíralo výpalné a pašovalo, všude lítali lidi do vzduchu. A všichni ti mafiáni, co to přežili, jsou dneska v politice nebo blízko ní.

Zakarpatský koňak je přímo vynikající. Pak ale dojde a někdo dostane skvělý nápad sehnat pivo.

Ukrajinské poučení o životě zní: Nikdy nemíchat Zakarpatský koňak s pivem z Černigova.

Sahám na kliku. Toalety jsou půl hodiny před Lvovem skutečně zavřené.

Život mi zachrání americká coca-cola a polský žurek v hospodě. Je odpoledne a ve Lvově prší. V kavárně se potkávám s Jurijem Andruchovyčem, možná nejznámějším současným ukrajinským spisovatelem. Když jsem četl jeho první knížku Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha, málem jsem se protrhl smíchy. Krásná divoká groteska o nově se formující Ukrajině po pádu SSSR. Mám radost, že se mu líbil Konec punku, že ho to na konci dojalo.

Jurij říká, že má malý problém. Na každém čtení ve Lvově ho pronásleduje jeden fanoušek. A dnes je tu taky. Po čtení je i mým fanouškem. Přísahá, že přijde pokaždé, když budu ve Lvově. Dává mi vlastní noviny. Něco o všech možných spiknutích našeho světa. Přeje si, aby si Češi na dva týdny vyměnili život s Ukrajinci.

Procházíme se historickým Lvovem a jeden nemusí mít velkou představivost, aby cítil minulost tohohle místa. Tu krásu i peklo, všechno to, co se tu odehrálo třeba za druhé světové války. Vybavuju si nejkrutější lvovské scény v Laskavých bohyních, v té věcně napsané temné bichli Jonathana Littella.

Ukrajinci. Poláci. Židi. Rakušáci. Češi. Němci. Rusové. Sadistické hry dějin. Nakonec právě tady se narodil Leopold von Sacher-Masoch a možná to není náhoda. Má tu i hospodu a před ní sochu. Do kapsy jde strčit ruku a nahmatat... prázdnotu po těch, co odsud kdy museli odejít.

V hospodě objednáváme Zakarpatský koňak.

„Nakladatelství pozývá.“ Pije se po sto nebo po padesáti gramech.

Trmácíme se po mokré, lesklé dlažbě. Na starém žigulíku číhá černá kočka a sleduje naše kroky.

A pak je ráno. A taxikář, sympatický strejda, nás bere k nádraží. Houpeme se po hrbolaté hlavní třídě.

„Dobře jste se nasnídal?“
„Jo.“
„Víte, jak poznám, že jste Čech?“
„Ne.“
„Češi furt říkají jo.“
„Jo?“
„Jo, jo, jo!“ směje se na celý vrata a tluče rukou do volantu.
„Makal jsem na stavbě v Ostravě.“
„Jo?“

Z vlaku vidím, že nádhernou rakouskouherskou halu secesního nádraží ve Lvově postavila firma z Vítkovic. V roce 1903.

Jedeme novým moderním rychlovlakem zpátky do Kyjeva a kecáme o knížkách. Vzpomínám si na knížky Depeche Mode a Anarchy in the UKR od další ukrajinské hvězdy Serhije Žadana. Četl jsem je německy, protože do češtiny je ještě nikdo nepřeložil. V Německu je ukrajinská literatura bohužel vůbec známější než u nás. Teď ale vyšla ve Větrných mlýnech skvělá antologie Ukrajina, davaj, Ukrajina!, tak se to třeba trochu změní. Je tam úplně první povídka Jurije Andruchovyče. Napsal ji na vojně.

„Jak se dala přežít vojna v Sovětském svazu?“ ptám se ho.
„Musel ses naučit jinak vnímat čas.“

Za okny se míhají břízy a malé vesničky. Pak městečko s pár paneláky. A zase nekonečné lesy s dlouhými cestami. Jemně prší. Míjíme rozmazaná závorářská stanoviště, která stráží nádražačky s praporky.

Zakarpatský koňak na palubě rychlovlaku nepodávají.

Jaroslav Rudiš

Jaroslav Rudiš

FOTO: Petr Horník, Právo

Druhé čtení v Kyjevě je na knižním veletrhu v krásně opravené budově bývalé zbrojnice, Arzenálu. Všude spousta lidí.

„Co si myslíte o hipsterech, je na nich něco punkového?“ ptá se mě někdo.

V noci se v areálu čte. Je tu spousta ukrajinských básníků a davy lidí. Hodně krásných, vnímavých holek. O hudebně-sférické podklady k veršům se stará DJ. Když svým plným, soustředěným hlasem recituje Andruchovyč, pár lidí verše odříkává spolu s ním. Má to sílu. Následuje bouřlivý potlesk.

A pak se jde na Zakarpatský koňak.

„Nakladatelství pozývá.“

Lesův kamarád mi říká: „My nemáme politiku. To jsou jen byznysmeni, co se tváří jako politici. Vy máte nezávislé politiky.“
„Nejsem si moc jistý, jestli to je u nás o moc lepší.“

Hrozí, že se začneme hádat, kdo má horší politiky. Ptám se, co Julija Tymošenková. Fandím jí, celá střední a západní Evropa jí fandí. Ale je úplně čistá?

„Žádný politik, co byl u moci v devadesátých letech a přišel k penězům, nemá úplně čistý ruce. Ale ona byla nejlepší z těch možných.“

Julija Tymošenková sedí v kriminále v Charkově.

V ruce držím další kalíšek s koňakem.

„Nakladatelství pozývá.“

A pak je noc.

Stanice metra Arzenál je nejhlubší v Evropě a druhá nejhlubší na světě po metru v Soulu. Dolů se padá celé hodiny.

Tři dny po návratu do Českého ráje mi píše Tetiana, že Nefiltrát zbořili. Nikdo to nečekal. Prostě bum a prásk a budka během pár hodin zmizela. Vyroste tam buď nákupní centrum, nebo banka. Co se stalo s rybí královnou? Nikdo neví. Pivo a ryby nejsou a už nikdy nebudou. Konec punku v Kyjevě.

Autor je spisovatel. Naposledy vydal novelu Národní třída (Labyrint 2013).