Článek
Naši recenzi začínáme v okamžiku, kdy partie dospěla do 52. tahu. Rozestavení figur je na přiloženém obrázku.
Partie dospěla do 52. tahu.
Na tahu je černý. Jd4 Zápas na deset partií odstartoval 7. ledna 1910 ve vídeňském šachovém klubu. Na druhou polovinu se po týdenní přestávce přesunul 29. ledna do Berlína. Kb1 Ve wikipedii nalezneme, že Karl Haffner s K byl dramatik a že se mimo jiné podílel na libretu ke Straussovu Netopýrovi.
V knize Glavinic autorství této operety připisuje dědovi ústředního hrdiny, Siegfriedu Haffnerovi. Proč? A proč Haffner a ne Schlechter, jak tomu bylo ve skutečnosti? Proč ty rošády? Je6 Sofistikovaná záměna jmen umožnila Glavinicovi vyhnout se realistické popisnosti historického románu a odrazit se k ničím nespoutané fabulaci. Ka2 Obdobnou myšlenkovou kreativitou, ovšem v rámci 64 polí, se vyznačuje Carl Haffner. Bohužel pro něj se tato hra neobejde bez soupeře. Pokaždé, když se posadil k šachovnici, bylo mu skoro jedno, jestli partii vyhraje, nebo zremizuje. Jen porážky těžko překonával. Po prohraném zápase se cítil malý a bezmocný, nehodný podat soupeři ruku. Kc4 Oproti tomu ostatním, zatímco zírali na demonstrační tabule jako na orákulum, bylo jedno, zda se hraje o mistra světa v dloubání v nose nebo o šachový trůn. Šlo jim o zápas, o vítězství nebo prohru a – o odpověď. Druh zbraní nehrál roli. Ka3 Haffner pocházel z rodiny bohémského houslisty živícího se příležitostným šumařením po kavárnách, jeho matka probděla bezpočet nocí u šití. Dobrovolně propásl šanci studovat a zajistit si lepší budoucnost; už v dětství totiž naprosto propadl kouzlu černých a bílých figurek. Místo do školy docházel do knihkupectví, kde mu obdobný blouznivec Samuel Gold dovolil zadarmo pročítat šachové učebnice. Kd4 Ve vídeňském šachovém klubu se tiskne rameno na rameno, špendlík by mezi davem diváků nepropadl. První čtyři partie skončily, jak se dalo předpokládat, remízou. Haffnerova defenzívní hradba byla k neproražení. V páté partii Lasker zahnal Haffnera do kouta, čímž ho donutil ke zběsilému sebezáchovnému útoku. Kxa4 Do Berlína odjížděl Carl Haffner s jednobodovým vedením. Kxe4 Tato novela, vydaná v roce 1998, je Glavinicovým debutem. Jejím prostřednictvím se mu podařilo okamžitě zazářit na rakouské literární scéně. O čem je? O slušnosti. Jako si šachisté dovedou propočítat dopředu několik následujících tahů, tak si každý logicky uvažující člověk umí spočítat, že pro úzkostnou ohleduplnost není v našem světě místo, sic ho nemilosrdně zválcují bezskrupulózní ranaři. Má cenu být slušný i s touto chmurnou vyhlídkou? Není to de facto jen jakási nekrvavá forma sebevraždy? b4 Čtyři partie v Berlíně skončily remízou. Zremizovat poslední partii bylo pro Haffnera snadné, nezapomínejme, že v remízách neměl sobě rovného. Jeho vnitřní přesvědčení mu ovšem říkalo, že titul je potřeba stvrdit výraznější pečetí. Pustil se proto do odvážné otevřené hry, přestože si byl dobře vědom, že v té je mistrem jeho soupeř. Kf3 Závěrečnou partii pro sebe rozhodl Lasker a podle původní dohody v případě nerozhodného stavu zůstal šachový titul v jeho držení. b5 Na pozápasovém banketu pronesl Dr. Lewitt: „Nakonec tedy zůstal starý, starý samozřejmě pouze ve smyslu osvědčený a známý, neboť jeho šachový duch je stále nezlomně mladý, starý mistr světa přece jen ověnčen vítězstvím.“
„To je strašná nespravedlnost!“ zvolal kdosi v první řadě. Nikdo nemohl uvěřit, že to vyskočil nenápadný Haffner a zaťatou pěstí hrozí řečnickému pultu.
„Unfair, nespravedlnost!“ křičel Carl. „V tomhle zápase není vítěze ani poraženého! Dr. Lasker zůstává mistrem světa, to ano, ale on zápas pro sebe nerozhodl! Je to skandál! Protestuji! U téhle oslavy dál nebudu!“
A vyrazil ze sálu.
Po tahu Ke2 se bílý vzdal. Skutečným a nezpochybnitelným vítězem je však Thomas Glavinic.