Článek
Jak hodnotíte samotné nahrávání na Jamajce?
Pro mě to byl rozhodně jeden z nejsilnějších životních zážitků. Nahrával jsem v opravdovém ghettu v Kingstonu. To by fakt mazec. Ale první den, když jsem vystoupil z taxíku a cítil jejich pohledy, to nebylo moc příjemné.
Ty pohledy byly zkoumavé, nebo spíš nepřátelské?
No nebyly moc přátelské. Můj průvodce, který mi měl shánět zpěváky, šel do obchodu a nechal mě na ulici. Mě už ty pohledy nebavily, tak jsem zamířil za ním, jenže on mezitím zmizel zadními dveřmi. Takže jsem tam najednou stál sám a nějaká obrovská tlustá paní mě normálně vyrazila, jako že jsem bílej, tak co tam dělám, že jsem se zbláznil. Ale s něčím takovým jsem se setkal fakt jedinkrát. V Kingstonu jsem později normálně chodil na večírky, kde bylo tři sta černých a já jediný bílý. Nikdy se nestalo nic negativního, spíš jsem zaznamenával zájem. A jak byl první den v ghettu nepříjemný, hned druhý se to všechno obrátilo. Rozkřiklo se totiž, že jsem producent a že tam nahrávám. Muzikanti mají v místní společnosti výsadní postavení – podle nepsaných zákonů jsou nedotknutelní.
Když se v souvislosti s Kingstonem použije slovo ghetto, co si pod tím můžeme představit?
Je to zanedbaná a drsná část města, obydlí jsou často v hodně špatném stavu a některá jsou jen poskládaná z toho, co se kde najde, nejčastěji z plechu. Přirovnal bych je ke kůlnám, co mají u nás lidi na zahradě, jenže tam v nich žijou celý rodiny. A nejbližší zdroj vody máte třeba stovky metrů daleko. Je tam velká chudoba, a tudíž i hodně násilí. Přes den je to relativně v pohodě, ale v noci se tam vůbec nedoporučuje chodit.
Takže Kingston není karibský ráj?
Kingston rozhodně ne, není to ani vyhledávaná turistická oblast, moc bílejch tam nepotká¨te. Místním pomáhá udržovat dobrou náladu podnebí. Ani lidi, co jsou na ulici, neumřou na Jamajce zimou nebo hladem. Ovoce je k mání celoročně, až na období dešťů tam panuje opravdu příjemné klima. Navíc i místní komunita nějakým způsobem funguje, když je někdo v nouzi, lidé se o něj postaraj. Jsou s chudobou smířený, ani moc neremcaj. Tady jsou lidi ukňouraný mnohem víc. Nahrával jsem s chlapíkem jménem Squeechy. Jednou jsem udělal nákup, koupil jsem nějaké jogurty, jeden jsem mu dal a on mi řekl, že je to poprvé, co měl něco takového. První jogurt v jeho životě. A to mu bylo kolem šedesáti.
Takže hudba je jediný prostředek, jak se dostat z ghetta?
Buď hudba, nebo sport, něco jako sociální systém na Jamajce moc nefunguje. Pokud člověk nemá od začátku peníze nebo zázemí, aby mohl studovat, tak je v háji. Hudba znamená pro spoustu mladých lidí na Jamajce naději. Cesta vede buď přes větší jamajské nahrávací společnosti, nebo přes někoho bílýho, kdo s nimi natočí pár věcí a vyveze to do světa. Hudba je ale na Jamajce hodně špinavý byznys. Často se stává, že někdo se zvučnějším jménem ukradne někomu méně známému písničku.
Když teď slyšíte písně Boba Marleyho se sociálními tématy, vnímáte je jinak?
Za jeho časů byla situace ještě drsnější, protože jestli je u nás politika špinavá, tak tam je špinavá a vražedná zároveň. Ještě donedávna měly dvě hlavní politické strany rozdělený Kingston na okrsky a na ulice. Svým stoupencům rozdávaly zbraně, aby zabíjeli ty druhé. V Kingstonu je nejvíc vražd na světě, přitom jde o malé město, má nějakých tři sta čtyřicet tisíc obyvatel.
Jak se vám podařilo zorganizovat natáčení?
Já jsem si vlastně přivezl kompletní studio, což je v současné době počítač, mikrofon, pár kabelů a dobrá zvuková karta. Vejde se to do batůžku. Šlo mi ale o prostor, kde natáčet, a ten jsem našel v ghettu u jednoho týpka doma, v obýváku, kde neměl ani dveře. Vedle se něco smažilo, vařilo, furt tam poletovaly děti a průměrně tam bylo okolo dvaceti lidí. Ale bylo to docela v pohodě, vznikly zajímavé nahrávky.
Horší bylo, že můj průvodce podvedl tamní zpěváky, což házelo špínu i na mě. Měl jsem nějaký rozpočet a najednou vyšlo najevo, že on spoustě lidem nezaplatil. Rozloučili jsme se docela ve zlým. Na druhou stranu jsem měl hrozné štěstí, protože jsem v letadle cestou na Jamajku potkal holku, Švédku, která tam jezdí pravidelně. Znala všechny a jeden den mě vytáhla na turné po studiích. Před každým z nich se poflakuje spousta muzikantů, zpěváků. A já si z nich mohl sám vybírat. Skoro každý mě přemlouval, ať s ním nahraju album, protože všichni hrozně touží z Jamajky vypadnout. Konkurence je obrovská, tamní průměrný zpěvák by tady byl za hvězdu. Jsou neuvěřitelně muzikální.
Nahrání zpěvu na Offbeat Rhapsody by se vlastně dalo vyřídit po mailu. Tak se to dnes dělá, ne?
To by samozřejmě šlo, ale není to ono, jako producent se písničku snažím na místě zrežírovat, přiblížit se své představě, pokud v danou chvíli nějakou mám, a to přes mail prostě nejde. Navíc je pro mě osobní kontakt důležitý i kvůli tomu, že chci poznat člověka, se kterým právě tvořím; zjistit, jestli je lidsky v pohodě. Když si sedneme, má nahrávaní úplně jiné kouzlo a je to na výsledku znát. Nenahrávám za každou cenu s každým.
