Před dvěma lety jste takřka ze dne na den musel změnit život, lékaři vám sebrali polovinu slinivky. Mluvíte o druhém narození. Žije stále titulní postava z vaší písně Kilián Nedory, kterému jste propůjčil hodně ze svého vlastního já? Kam se ta bloudící opilá „stvůra, kterou miluju” přestěhovala z bufetu Na Knížecí?

Žije svým vlastním životem. Pořád mluvím o tom, že o Nedorym píšu knihu. Je to problematické. Čím dál tím víc se od něj vzdaluju, ale zároveň zůstává jeho postava živá. Cítím k němu stále vřelé sympatie, je mi ho trochu líto. Když už jsem u své schizofrenie, zrodila se také nová postava, kterou bych mohl klasifikovat jako Nedoryho bratrance. Ta je významná pro období mého přerodu, životní změny. Je jím statečný Karel Klenotník. Tím mám nyní chuť se zaobírat. Zároveň mi ale přijde trochu líto Kiliána, je mi líto zašlapat ho do země. Ta kniha tedy někdy možná vznikne, téma přerodu je přitažlivé, už samo o sobě velmi zajímavé a nosné. A nebo ho můžu, jak jsem také původně zamýšlel, nechat vykvasit v jeho strašlivosti. Už mám načrtnutých asi tisíc jeho možných konců. V jednom šel na hřbitov, tuším, že ve Vídni, a koupil si láhev ginu. Neopil se, jen se načal a najednou mu došlo, že tam ztrácí čas. Sebere se, jde na stopa a odjede.

I váš Karel Klenotník odjíždí, cestuje, byť na Korsiku, kam v knížce míří, nikdy nedojede. Ta důležitá cesta se ale odehraje uvnitř, Klenotník se mění. Ke konci sám sobě říká: Tohle je můj život. A já ho chci a já ho prožiju. Sám.

Klenotník je na rozdíl od Nedoryho konstruktivní postava. Kilián má na čele vypálenou větu jen čekal, až přestane. Klenotník je dychtivý, chce poznávat.

Podobně jako vy?

Určitě. Můj pohled na svět se změnil také díky střízlivosti. To mi vyhovuje. Nese to s sebou to, že žít v tom samém prostředí je nyní náročnější, vnímat svět bez všech těch pomocných berliček je celkem nápor. Baví mě se s tím vypořádávat, Klenotnickým stylem bourat a jít dál. Na druhou stranu Klenotník odhaluje vlastní samotu, izolaci, což některým lidem přijde jako další bezvýchodnost. To si nemyslím.

Co jste očekával od světa, od života, když jste opustil nemocnici?

Když jsem se dostal ven, byl jsem plný očekávání, co se lidí a života týče. Byl jsem ale naivní. Přišel pocit hlubokého zklamání z lidí. Když jsem žil na hraně, když se rozhodovalo, jestli ano, nebo ne, uvědomil jsem si, co je život za úžasný dar. Předtím jsem s ním nakládal jako s darem, který mi byl vnucený, o který jsem v podstatě nestál. Uvědomil jsem si sílu a nádheru bytí, nekonečné možnosti, které člověk má. Přišla klasická žízeň po životě. Když jsem vylezl, viděl jsem zase ty skuhrající lidi, kterým je všechno těsné, na všechno nadávají a na život se dívají jen jako na nějaké šaty. Já byl přitom vděčný za jakýkoliv detail. Možná, že kdybych byl zdravý, také by mi nedošlo, že takovéhle soukromé extáze může prožívat jen ten, kdo prošel něčím podobným. Nemusí to být nemoc, ale i jiná hlubší krize, kdy si člověk uvědomí životní hodnoty. Když jsem se vrátil, měl jsem pocit, že se válejí na chodníku. Nechci působit jako mravokárce, těm lidem nemá smysl něco vyčítat, ale po těch šílených nočních meditacích v nemocnici byla realita docela drsná, hrubá.

Jak jste na ni zareagoval?

Začal jsem se zakopávat do izolace. Byl jsem znechucený z nedostatku pokory lidí vůči životu, že pro ně, pokud nejde do tuhýho, moc neznamená. Ve mě to zanechalo úctu a pokoru k životu a také nadšení z něj. Když člověka dříve lidi deptali, ožral se, něčím to spláchnul. Teď to nejde a ani nechci. Mnohem zajímavější mi přijde hledat cestu, kudy z toho ven.

A kudy?

Zapnutým mozkem. Je to náročnější, ale mnohem zajímavější. Více mě to obdarovává.

Získal jste přitom nadhled, smysl pro humor?

Ano. Uvědomuju si, že si nemám na co stěžovat. To, co se mi stalo, beru jako výzvu. Jednalo se o strašně mystické záležitosti. Byl to dar: nečekal jsem, že budu moci začít znova. Jsem šťastnej. A tak se objevují i místa pro humor a veselí. Jen mi to občas kazí ti lidi.

Mnozí z nich od vás zřejmě i nadále čekají, že budete temný a bouřlivý. V nové písničce Jsem smutnej však ironizujete sám sebe jako postavu odevzdaného melancholika, shazujete image celoživotního depresáře. Cítil jsem to správně?

Ta písnička je trochu sebeironická, ale zároveň mě opravdu baví podnikat výlety v dešti, jak tam zpívám. Důležitý ale je nebrat se moc vážně. Sám se sebou jsem si to vyřídil deskou Střepy. Na nové desce Psích vojáků jsem se chtěl vrátit k písničkám, vyhnout se melodramům. Říkal jsem si, že lidi čekají nějakou pecku, nějakou velkou depku a že je těmi písničkami, pokud možno normálními, příjemně překvapím. Neměl jsem vůbec chuť dál rozmělňovat a rozprašovat to, co se mi stalo. Nadhled spojený s pokorou je možná dobrá cesta. Kdybych se začal znovu topit, už bych se utopil. Na příští desku bych chtěl dostat pocity vlídnosti. Ne chlácholivosti, ale vlídnosti. Svět kolem je dost brutální, už nemám potřebu ho popisovat, jako to dělá každý. Rád bych našel novou cestu, ukázal, že je možné existovat, aniž by člověk skončil v blázinci nebo na stromě. Mou radostí je určitá naděje. Jsou to ale spíše sny než plány. Vím, že to zní strašně, ale chtěl bych nabídnout něco pozitivního.

Cítíte nyní, že jste dříve sám sebe bral příliš vážně? Že jste s chutí bloudil v Nedoryho ponurých, odevzdaných stavech? V jeho samotě a beznaději?

Někdy asi jo. A Kilián v tom měl hodně prsty. Byl dost zamotaný sám do sebe. Málokdo ale třeba odhalil, co vlastně znamená text písničky Jsem zmatený, kde se zpívá jsem zmatený jako kus kamene. Ten verš je přitom pro mě strašně důležitý. Být zmatený jako kus kamene znamená, že na veřejnosti na mě nikdo nic nepozná. Jen obal nebo barvu kamene. Ale teprve uvnitř toho obalu se to strašně mele. A protože to nemůže ven, mění se to v peklo, v papiňák. V té zmatenosti bylo možná těžké najednou vylétnout nahoru a říct si stop. Nešlo to. Ten vlak byl příliš rozjetý a brzdy moc nefungovaly.

V první písni nové desky Myši v poli a jiné příběhy zpíváte o krasobruslaři, jehož klikihákům „tetovaným do ledu” nikdo nerozumí, o umělci, který se cítí nepochopen a sám. Nakolik to vypovídá o vás?

Jak střízlivost tak změna životního stylu přinesly dobrodiní a blaho, ale prohloubily také moji samotu. Vždy jsem byl spíše samotář, ale teď se ona fyzická izolace ještě více prohloubila. Koncertovat mě stále baví, ale po vystoupení většinou zdrhám, už necítím potřebu klábosit na barech s fanoušky. Mám pocit, že se to točí v kruzích, ze kterých mám hrůzu. Málokdy někdo přinese něco nového. Na druhou stranu cítím, že se změnil i přístup publika ke mně, jako by ze mě lidé měli strach. Dříve holky provokovaly, panáky od kluků lítaly, teď mi všichni vykají a chodí kolem mě v podivném kruhu.

Pravděpodobně jste zestárnul.

To je možné. Souvisí to se stárnutím, už nejsem žádný teenager, už také nehraju tu písničku „hej hej, sem mladej”. Kdybych poskakoval a povykoval u baru, připadal bych si trapně. Na jednu stranu mi samota také vyhovuje. Jsem asi po tatínkovi. Mám skvělou přítelkyni a v podstatě vídám jenom ji a kapelu. Hrozně málokdy někam chodím, nevím hlavně na co, na jaký rockový kapely, protože rockovou muziku v podstatě už neposlouchám, mám toho dost.

Zalezl jste do ulity?

Není to ulita, jen si bohatě vystačím sám se sebou. Můžu začít tím, že žiju dva roky, protože jsem začal nový život se vším všudy.

Vídáte se s otcem často?

Samozřejmě. V září jsem s ním byl na chalupě. Máme takový hezký vztah. To samé také s bratrem.

Pokud žijete dva roky, v jakém jste nyní životním stadiu?

Ty dva roky jsou skvělé, ale je to pořád takové rozkoukávání. Jsem vděčný za to, co jsem zažil. Je výborné o tom mluvit z hlediska člověka, co to přežil. Myslím, že to je dobrý základ. Tyhle dva roky jsou takovou předehrou, vše záleží na mně a zodpovědnost sama k sobě mi vyhovuje, stejně jako samostatná práce. S kapelou budeme hrát dál, ale chtěl bych se věnovat i jiným cestám. Zaujala mě kupříkladu druhá polovina osmnáctého století. Začalo to Mozartem, pak jsem se zamiloval do jeho současníků, nyní studuju literaturu a historii. Rád bych o hudbě osmnáctého století napsal knihu. Osou by měl být Mozart, ale nepůjde zdaleka jen o něj, chtěl bych, aby se jednalo o jakousi fresku celé doby, jejímž základem bude hudba.

Konec 18. století je také dobou zrodu romantismu. Romantika, romantik, romantismus jsou slova, která se hojně používají a jejichž definice je velmi volná. Co si pod nimi představíte vy, jehož izolace vnitřní boje a vášně by se také daly označit za romantické?

Romantik jako člověk má natolik rád krásu, že ho ta krása až bolí. Pro dosažení tohoto pocitu je schopen hodně vykonat, zříci se spousty věcí, až ho okolí považuje za potrhlého. Kráčí za chimérou krásy, i když mu působí bolest. Romantismus si spojuju s obdobím Sturm und Drang. Například oficiální hudební romantiky, jako Chopina nebo Beethovena, nemám příliš rád. Už je to trochu příliš rozpatlané. Mě zajímá spíše doba preromantická, fascinuje mě Mozartova grácie a nadhled, bláznivost, to, že to byl jeden z prvních umělců, který se postavil na volnou nohu. Vsadil všechno na jednu kartu, osamostatnil se a nevyšlo mu to. Možná to bude trochu divoká asociace, ale stejně jako je do sebe zamotaný Kilián Nedory, jsou do sebe zamotaní Chopin a Beethoven. Chybí jim nadhled a to mi nevyhovuje. Carl Emanuel Philip Bach, Bachův druhý syn, nebo Mozart ho měli.

O Mozartově hudbě se povšechně hovoří jako o pozitivní, rozzářené. Je taková?

To není vůbec pravda. Dostávám kopřivku, když někdo mluví o Mozartovi jako o sluníčku, o jakémsi klasicistním popu. Cítím z něj něco máchovského, na rtech lehký smích a v srdci hluboký žal. Mužný smutek silného člověka.

A romantismus literární?

Hodně jsem nyní znovu četl Goetha. Překvapilo mě, že se ho každý leká. Když se vysloví jeho jméno, každý si představí mramorový monolit. Já jsem se přitom při čtení hrozně bavil. Chechtal jsem se nad Faustem. Určitou rezervu opět cítím k většině romantiků začátku devatenáctého století. Mám ale hodně rád Stendhala, vyhovuje mi jeho poklidný styl vyprávění, které přitom je o dost šílených věcech, třeba Kartouza parmská. Jeho způsob podání není hysterický. Když jsem psal Klenotníka, přemýšlel jsem, jakým ho budu psát stylem. Mohl jsem si zvolit styl dvacátého století, nevím jak ho přímo pojmenovat, rockový svět, beatníci, tak, jak píše Jáchym. Nebo se vrátit ke Stendhalovi. To druhé zvítězilo.

Romantici jsou Nedory i Klenotník, romantik jste vy. Ztotožňoval jste se někdy s mladým Wertherem, Child Haroldem, Vilémem?

I když mi romantičtí hrdinové vždycky byli blízcí, o ztotožňování nikdy nešlo. Ani s Mozartem. Bojím se toho, že by lidé mohli začít říkat, že jsem se v Mozartovi zhlédl. Mozart mi ale zachránil život. Sílu mi samozřejmě dodávala přítelkyně, rodina, lékaři, ale z nocí na nemocničních chodbách, záchodech a kuřárnách mě vysekal on.

Jednou nohou žijete uzavřený v osmnáctém století, tou druhou jste ale chtě nechtě zaklíněn v současnosti. Koncertujete, poskytujete rozhovory, žijete v Holešovicích. Jako by tu stáli dva stromy, dva Topolové.

Možná jsem opravdu schizofrenik. Od mládí jsem žil ve dvou světech. Ve škole jsem rád poslouchal Doors Jima Morrisona, to byl velký romantik. Vyrůstal jsem na nich, na druhé straně jsem hodně poslouchal Beethovena, na konzervatoři také Bacha. Na konzervatoři jsem žil jako noční varhaník v Loretě a jindy zuřivě mlátil do piana na rockovém koncertě. Dr. Jekyll a Mr. Hyde. Táhne se to se mnou celý život. Naučil jsem se ale v obou světech žít naplno.

Vyšlo 4. 11. 1999 v tištěném Salonu.