Sedím v jejím autě, které má třiatřicet let. Starý volkswagen smrdí benzínem a všechno se v něm klepe, ale Eliška mu důvěřuje, do kopce ho nikdy tlačit nemusela. Ruční brzda skřípe, ovšem ona ji jediným rázným trhnutím dokáže přimět k poslušnosti.

Ještě před dvěma lety chodila Eliška každý měsíc se svou dcerou na dvacetikilometrovou túru. Dnes už nemá tu správnou sílu, a tak jdu místo ní já. Cesta se vine údolími a strmými kopci, zrají právě mandarinky a pro poutníky jich je na každém pátém kilometru nachystané celé kolečko. V cíli čeká dechovka a grilované maso s bramborovým salátem. Nejstarší účastník pochodu má 81 let, a když se rozpršelo, vzal do ruky velký růžový deštník a začal tancovat mezi kapkami na Škoda lásky.

Když jsme se vrátily z hor zpátky do města, čekala nás v Eliščině bytě zvláštní, kořeněná vůně cizího parfému. „Byla tady Magda,“ vysvětluje Eliška. Magda je polská Židovka. Je jí 92 a utekla nejdřív do Uruguaye a pak se svým mužem, německým antifašistou, odešli sem, do Brazílie. Ty dvě si celé odpoledne povídaly, pily caipirinhu a jedly guláš. Pak Eliška Magdě pouštěla ze svého ipodu novou desku Radůzy a vandrácké německé písně z konce devatenáctého století.

Tohle je pro Magdu i Elišku skutečně Nový svět. Tady se po útěku sešli všichni vespolek. Pražští Němci, Židé, ale i prchající nacisti. Přivítal je brazilský stát Rio Grande do Sul, kam se už v devatenáctém století stěhovali chudí z celé Evropy.

„Do Prahy jedu příští měsíc,“ nadšeně vypráví Eliška. Bude bydlet v Grand Hotelu Evropa, ale pro ni je to pořád hotel Šroubek z první republiky. Těší se do Slavie na kávu a do Národního.

„Chtěla bys v Praze zůstat?“ ptám se. Eliška pomalu, ale rozhodně zavrtí hlavou.

„Podívej, já jsem původně po tatínkovi a mamince Rakušanka, ale narodila jsem se v Praze za první republiky jako Češka. Za války se všichni, kdo měli německé příjmení, museli stát Němci a tady jsem Brazilka. Takže jsem si musela zvyknout, že nejsem nikde doma. A taky mě z Prahy vyhnali! I když jsem četla Prager Tagblatt, kam psal Kisch, a moje nejlepší kamarádky byly vždycky Židovky. Navíc tam už nikdo nemluví Prager Deutsch,“ vysvětlí mi názorně možná poslední pražská Němka.