Článek
Majitelem hlasu byl malý, sotva metr padesát vysoký cikán, podsaditý chlapík s tímhle úžasným fondem. Jak jsem řekla, hluk jejich zkoušek mi nevadil vůbec, ale začali mi vadit oni, protože v kině vařili perník a kradli v našem domě. Aprotože naše děti se s nimi kvůli té muzice skamarádily a nejspíš – ze stejného důvodu – napomáhaly i jejich ostatní činnosti, začala jsem se snažit, aby jim zkušebna v kině byla zase odňata. Argumentem se stal hluk, a protože v těch časech Občanského fóra jsme měli všude známé, celkem rychle jsme společně našli příslušný zákon a normu a rockeři dostali výpověď. Jasně, bylo to maloměšťácké, ale nutné.
Do té doby jsem nevěděla, že přípustnost hluku je stanovena zdravotní normou. To, že jsem v dětství nesměla cvičit na piáno po osmé hodině večer, jsem si vykládala kvalitou své produkce – kdo to má poslouchat v době, kdy chce mít klid? Stejně tak, když jsme jako děti venku při svých hrách příliš křičeli, vykoukla z okna paní Šedivá a seřvala nás svým domovnickým hlasem. Brala jsem to tak, že ona má z titulu svého věku právo na řev, které my jako děti nemáme.
Dnes vzpomínám i na jiné každodenní hluky svého dětství: prdění motorky, přesýpání uhlí, naklepávání kosy, všudypřítomnou cirkulárku, pochodující útvar. Na sídlišti, kde teď bydlím, to vše nahradila vrtačka, motorová kosa a vzdálené dunění dálnice, zvuk, který rozechvívá prostor v širokém okolí a člověk se v něm cítí jako uvnitř nějakého stroje, k jehož pohonu přispívá svou existencí: ten pocit je asi správný a člověk s ním nezmůže nic. Sekačka jednou svou práci dokončí, tohle nepřestává nikdy.
Jednou jsem na jižním kraji Londýna nahrávala děti na školním dvoře. Musela jsem tak činit z dálky, v Anglii se člověk nesmí jen tak přibližovat k cizím dětem, ani když jsou za plotem. Ta vzdálenost nijak zvlášť nevadila, děti řvaly víc než automobilový provoz na rušné křižovatce, což jsem zjistila díky té nahrávce a její kmitočtové čáře. U nás děti na hřišti tak nekřičí, ale možná je to tím, že na ně víc křičí jejich učitelé: ty zase vůbec nebylo slyšet na tom dvoře v Londýně. Hluk živého trhu, který také ještě pamatuji, byl překonán hlukem, který na veřejnosti vyluzuje telefonování.
V dětství jsme s bratrem někdy vtrhli domů jako velká voda a jeden přes druhého mluvili o tom, co nás zrovna „bralo“. Nekřičte na mě! – napomínala nás máma a my jsme se divili Vždyť nekřičíme!. Ve skutečnosti jsme si jen přinesli divokost života venku do malého prostoru bytu a bylo třeba srovnat hodnoty. Myslím decibely. Vzpomínám si, jak se mě to Nekřičte na mě! dotýkalo. Ve slově křičet bylo obsaženo i zlobit se. Když na nás máma křičela, bylo to proto, že jsme něco provedli. Ale s bratrem jsme se nezlobili na nikoho a na nic, jen jsme byli hlasití.
Ve stáří člověka opouštějí smysly, v našem hlučném světě je to často sluch, poškozovaný neustálými akustickými traumaty. Naše matka slyšela perfektně, snad proto, že se celý život hluku vyhýbala. Nikdy na nikoho nevolala z dálky, zatímco jiné děti svolávaly matky k večeři z okna, my jsme museli přijít včas podle hodinek. Že je hlas projevem života jsem si uvědomila, když jsem za ní byla dva dny před její smrtí v nemocnici. Vyprávěla mi o výsledcích svých vyšetření a nemocničním pobytu. Seděla jsem těsně vedle ní, mohly jsme klidně i šeptat, tak jsme si byly blízko, a bylo by to i vhodné, protože v pokoji byli další pacienti. Ale máma, která nikdy nesnášela zbytečně hlasitou řeč, mluvila o svých tělesných obtížích tak nahlas, jako když jsme si kdysi s bratrem vyprávěli, jak jsme na kole vyšlápli kopec u kostela. Nemohla jsem říct Nekřič na mě!, ne, že bych to matce nikdy neřekla, ale dosud vždycky to znamenalo Nezlob se, nebuď nespravedlivá, nekřivdi mi!. Tohle byl jiný případ a nedokázala jsem říct nic. Máma pak zemřela a ta zbytečně nahlas pronášená slova nebyla slovy na rozloučenou, se smrtí nepočítala, ani já ne. Byla to slova, jimiž do malého prostoru nemocničního pokoje pronikla divokost života venku. Když se srovnaly hodnoty, ukázala se nula.