Čím víc let jsem se nad Babylonem rozčiloval, tím víc jsem si ho začal cenit. Ti úchylové, co ho psali, byli bez skrupulí, vtipní a nebáli se. Časem jsem se na každé nové číslo těšil. Ten časopis mě naučil radovat se z názorů opačných těm mým. A často zjišťovat, že na nich něco je.

Jednou z největších proher rozumu je uzavřít se do vlastních hranic. Bavit se jen s těmi, kdo se mnou souhlasí.

Odmítat ostatní a mít je za rozumově nedostatečné, za podlidi. Vede to k nejtrapnější nemoci, kterou naše společnost trpí v politice i jinde – k rozhodování podle toho, kdo mluví, a ne podle toho, co říká.

Součástí duševní hygieny je zajímat se o své protivníky. Číst časopis TeDeum, pokud jste členem Občanského sdružení ateistů ČR. Hledat materiály spolku Sisyfos, pokud se zabýváte homeopatií. Získává se tím nejenom tolerance, ale i povědomí o zvláštní podobnosti mezi těmi, kdo k sobě mají zdánlivě nejdál. A hlavně to umožňuje naplnit největší příkaz veřejné morálky: zastat se soupeřů, když jde do tuhého.

Pokud se u nás začínají mlátit ženy v šátcích na ulici, je povinností křesťanů, ateistů a třeba i buddhistů vstát a říct: teď jsem taky muslim. Pokud muslimští fanatici zabijí v Británni vojáka a ve Francii židovské děti, je povinností muslimů vstát a říct: dneska jsme vojáky a židy. Idiotů, kteří dělí lidi podle náboženství, názorů, národnosti nebo třeba pohlaví, je totiž vždycky dost. Míň je osobností, které ve chvílích krize staví mosty. Které nenávist hasí, když k ní ostatní přikládají. Ve skutečnosti jediná důležitá hranice totiž nevede mezi muslimy, křesťany, židy a ateisty. Vede mezi rozumnými lidmi a fundamentalistickými trotly.