Prostřednictvím vize by totiž autor občanům sděloval, jak viděná věc z jeho pohledu vypadá, ale především také, jaká v jeho představách může v budoucnosti být. Setkáváme se ovšem s takovými vizemi? Formuloval kdy v poslední době nějaký významný politik svou vizi Evropy za deset, dvacet let? Nikoliv. Místo toho v českém prostředí bují pokřivené a manipulativní obrazy Unie, jejichž cílem je především potvrzení vlastní ideologické pozice mluvčího. Jednoduše řečeno, vizi nahradilo simulakrum.

Vize usiluje o formulaci zdánlivě nemožného a překonání toho, co jest; simulakrum usiluje o manipulaci, o potvrzení vlastní identity mluvčího, nikoliv o její transformaci. Vize je zaměřená do budoucnosti, simulakrum je zkreslením přítomnosti. Vize a simulakrum k sobě ovšem mají velmi blízko, zrod každé vize doprovází vznik jejích zploštělých verzí, simulaker z vize odvozených. Není náhodou, že simulakrum původně (tj. před příchodem poststrukturalismu) představovalo zkreslení reality, které odpovídá určité perspektivě, určité vizi. Například fakt, že vzdálenější lidé se nám jeví jako menší než lidé fyzicky blízcí, je svého druhu simulakrem, podobně má charakter simulakra „hůl do vody vnořená“. Jinak řečeno, jde o chybnou interpretaci reality, která je ovšem nabízena takovým způsobem, že se pozorovatelům zdá pravdivá, potvrzující jejich pohled na svět.

Příbuznost vize a simulakra způsobuje, že ztráta vize a její nahrazení simulakrem nejsou vždy na první pohled rozeznatelné. Problém se simulakry – a zde se vracím k Evropské unii – nespočívá v tom, že nejsou skutečná. Koneckonců mohou být tak úspěšná, že původní realitu zcela vytlačí a nahradí. Skutečný problém se týká komunikace o simulakrech, a to zejména komunikace, v níž jsou zúčastněné strany mocensky asymetrické. Jedna údajně viděla (a tedy „ví“), druhé je tato vize (a vědění) předkládána k věření. Taková komunikace je v českém veřejném prostoru typická pro vztah politik–občan nebo pro vztah média–občan. Pokud totiž české politické a mediální elity prosazují ve veřejném prostoru svůj pohled na evropskou integraci, často zde prezentují právě simulakra. Jestliže například někdo prohlásí, že vidí „miniaturní postavičky na horizontu“, jistě se nedomnívá, že by lidé, které z dálky pozoruje, skutečně měřili sotva několik milimetrů. Ale bude-li někomu popisovat, co viděl, a omezí-li se na konstatování, že viděl „miniaturní postavičky“, posluchači snadno získají dojem, že pozorované postavy byly skutečně jenom miniaturními figurkami. Podobně prohlásí-li prezident Klaus, že „Unie je stejně nebezpečná jako Sovětský svaz“, je jeho výrok simulakrem par excellence. Václav Klaus (doufejme) dobře ví, že Evropská unie má do SSSR daleko, ale vědí to také občané? Jsou schopni odhalit zkreslující charakter simulakra? Potíž se simulakry se násobí v situaci, kdy je takový pohled z určité perspektivy prohlášen za absolutní vědění, absolutní poznání, které je třeba přijmout a jímž se má následně řídit i česká zahraniční politika.

Vyvěsení vlajky EU na Pražském Hradě. Na snímku prezident Miloš Zaman a předseda evropské komise Jose Manuel Barroso

Vyvěsení vlajky EU na Pražském Hradě. Na snímku prezident Miloš Zeman a předseda Evropské komise José Manuel Barroso

FOTO: Petr Horník, Právo

Podívejme se tedy na tři základní simulakra, která v českém veřejném prostoru dominují: EU jako uskutečněná utopie, socialistické monstrum a jako neoliberální projekt. Analýza těchto tří interpretací evropské integrace nemusí sloužit jenom popisným nebo kategorizačním účelům, ale poskytuje nám i další významný bonus: přináší odpověď na otázku, jaké principy tato simulakra sdílejí, a tedy které jejich prvky jsou neproblematicky přijímány napříč českým mediálním a politickým světem. Tato slepá místa českých pseudovizí evropské integrace jsou přitom klíčová pro pochopení limitů české debaty o Evropské unii i pro jejich případné budoucí překonání.

Prvním z těchto simulaker je pojetí evropské integrace jako uskutečněné utopie, přičemž úkolem České republiky je tuto utopii akceptovat jako cíl vlastního snažení. Zatímco Evropská unie (rozuměj: staré členské státy) již dosáhla nirvány charakterizované jasně profilovaným a stabilním politickým systémem, rozvinutou občanskou společností, funkčním nezávislým soudnictvím a nulovou korupcí, Česko je vnímáno jako protipól tohoto blaženého stavu. Kořeny tohoto simulakra leží v havlovské tezi raných devadesátých let o návratu do Evropy: „Tragédie střední Evropy“ spočívá v tom, že byla násilně odtržena od svých kořenů a nyní je třeba postkomunistickou Evropu znovu naroubovat na západoevropský strom, který uchoval poklad evropské (nejen politické) kultury v neporušené formě.

Proces rozšiřování EU na východ toto simulakrum ještě umocnil. Byla to Evropská komise, která se prostřednictvím svých hodnoticích zpráv stala soudcem nad vyspělostí či zaostalostí kandidátských zemí. Kritériem přitom byla právě blízkost či vzdálenost těchto zemí od značně zidealizované evropské patnáctky. Ještě explicitněji tuto asymetrickou pozici dokládá termín aproximace, tedy přiblížení, jehož se v souvislosti s naším přijetím používalo. Není divu, že tato interpretace je naprosto statická – EU podle ní nejenže už překonala hrozbu války, ale neexistuje zde ani extremismus, ani nacionalistický šovinismus, členské státy jsou zcela funkčními demokraciemi atd. Jakákoliv změna se tak logicky může týkat pouze nás a Unie působí výhradně jako nehybné gravitační centrum, kolem něhož česká politika tu úspěšněji, tu méně úspěšně krouží. Naše členství pak nepředstavovalo zmizení tohoto simulakra, ale pouze ztrátu jeho dominance. Pro některé politiky i média ovšem rozlišení mezi vyspělou Unií (dnes v tomto ohledu reprezentovanou především Německem nebo skandinávskými zeměmi) a tragicky nefunkční ČR dodnes zůstává klíčovou politickou tezí: „To, co se děje u nás, by se v Německu/ve Švédsku/v západní Evropě stát nemohlo!“

Další dvě simulakra jsou kritickou reakcí na hegemonní pozici utopické vize EU v devadesátých letech. Evropská integrace se tak náhle stává projektem, jenž je pro českou společnost hrozbou, a pokud se může někdo od někoho něčemu přiučit, tak oni od nás! Nejrozšířenějším obranným simulakrem tohoto typu je pojetí Evropské unie coby socialistického monstra, jehož cílem je regulovat a omezovat svobodu občanů ČR. Morální obrat od utopického pohledu by nemohl být radikálnější – v prvém je zaostalá a morálně prohnilá česká politika, v druhém je naproti tomu esencí zla evropská integrace. Přestože je toto k Unii kritické simulakrum často podporováno pragmatickými argumenty (tj. tvrzením, že unijní systém je neefektivní), jeho podstata je jasně normativní: jenom v národním rámci je možná skutečná demokracie, a proto je třeba proti všem pokusům o regulaci bránit českou suverenitu.

Ekonomická krize posledních let se stala ideologickým nástrojem, jak toto simulakrum ještě rozšířit na trojčlennou vazbu EU–dirigismus–ekonomický propad: úspěšná politická propaganda hrozící „Řeckem“ nebo všudypřítomné nacházení příčin ekonomické slabosti jižního křídla právě v chybné integrační politice (přijetí společné měny) jsou toho dokladem. Údajně zpohodlnělé a zbytnělé státy, hlásící se k evropskému sociálnímu modelu, se v tomto simulakru stávají současně obhájci integrace i viníky ekonomických potíží, jimž musí Unie čelit.

Praktickým důsledkem takového pohledu je obava z jakékoliv další integrace, zejména v politické oblasti. Hlubší politická i fiskální integrace, tedy řešení, které EU (a zejména eurozóna) při boji s krizí přijala, se tak paradoxně stává v očích obhájců tohoto simulakra nikoliv lékem, ale jedem, který krizi zákonitě dále umocní.

Třetí simulakrum se v českém prostředí objevuje ve větší míře až v posledních letech, přestože v jiných zemích (např. ve Francii) je dlouhodobě rozšířené. Jeho jádrem je představa, že EU není nástrojem socialistické regulace, ale naopak pláštíkem pro prosazování neoliberálního ekonomického řádu, jehož cílem je odbourání sociálních jistot a vystavení unijního trhu globálnímu kapitalismu. Pojetí Unie jako neoliberálního projektu se tak současně vymezuje proti evropské integraci coby realizované utopii i vůči Bruselu jako protidemokratickému regulátoru. Zatímco v době kolem našeho vstupu do EU jedinou relevantní politickou silou, která tuto perspektivu v českém prostředí obhajovala, byli komunisté, v současnosti nabírá význam tohoto simulakra mediálně na síle. Argumentace tohoto typu je v rostoucí míře patrná především při zdůvodnění kroků, jimiž lídři EU prosazují drastická úsporná opatření v některých členských zemích (Španělsko, Itálie, Řecko, Kypr atd.).

Petr Kratochvíl

Petr Kratochvíl

FOTO: archív Petra Kratochvíla

Pozice těchto tří simulaker není stabilní, podstatně se proměňuje v čase: v posledních dvaceti letech lze pozorovat v západní Evropě ústup od technicistního chápání integrace a postupnou politizaci integračního procesu. Dříve neproblematicky akceptované prohlubování integrace přitom naráží na své limity, jak dokazují opakovaná negativní referenda o klíčových unijních smlouvách (od Maastrichtské smlouvy přes smlouvu ústavní až po smlouvu Lisabonskou). Posun od technického k politickému chápání integrace v západní Evropě nachází paralelu v politizaci českého utopického vnímání EU. Je proto zřejmé, že zatímco nejstarší ze tří zmíněných simulaker bude postupně oslabovat, dvě novější budou sílit – zhruba totiž odpovídají ideovým pozicím jak české euroskeptické pravice, tak vůči Unii se vymezující radikální levice.

Všechna tři simulakra ovšem sdílejí základní slabiny českých úvah o evropské integraci. Především ani jedno není schopno překročit uvažování v kategoriích moderních států vestfálského typu – v prvním případě jedny státy napodobují jiné, vyspělejší; ve druhém je ČR suverénním státem odolávajícím regulaci a hájícím svobodu proti jejímu rozpuštění v nadstátním útvaru; a ve třetím je opět stát jedinou bariérou proti přílišné dravosti tržních sil. Zejména v druhých dvou je silně zakořeněna představa, že stát – a pouze stát – dokáže zajistit obranu našich „národních zájmů“. Pokud se zde vůbec úvahy o jiných politických společenstvích, než je stát, objevují, jsou vždy vnímány jako hrozba. Supranacionální integrace je v druhé i třetí vizi ideologický nepřítel.

To také souvisí s dalším společným rysem, jímž je všudypřítomná dichotomie my–oni. Jednou jsme „my“ zaostalejší, jindy naopak svobodymilovnější než staré členské státy EU, ale v každém případě zde zeje propast mezi námi a jimi, mezi námi a „Bruselem“. Ačkoliv jsme členskou zemí Unie, čeští politici i média o ní referují, jako by byla vůči nám vnější – „EU zavedla žárovky“, „EU prosadila nové klece pro slepice“ atd.

Třetím rysem, který všechny tři manipulativní perspektivy sdílejí, je hluboce zakořeněné přesvědčení, že „my“ v zásadě nemůžeme nic změnit. Buď se přizpůsobíme (zlepšíme svou politickou kulturu, akceptujeme hlubší integraci, nebo podlehneme globálním ekonomickým tlakům), anebo se budeme ještě nějakou dobu a v posledku neúspěšně a tragicky (jak jinak) těmto změnám bránit. Že bychom se ovšem my sami na „bruselském“ rozhodování nějak prakticky podíleli, to je naprosto vyloučeno. Zde se opět jasně ukazuje, že všechny tři popsané pozice jsou simulakra – rozhodování v Bruselu přece není neovlivnitelným procesem, jakousi obdobou přírodní katastrofy. Naopak, čeští zástupci se rozhodovacích procesů v EU aktivně účastní a konečnou podobu politik tak mají možnost ovlivnit, a to v některých oblastech dokonce více, než by čistě proporcionálně odpovídalo velikosti naší země.

Co s tímto neradostným stavem dělat? Je reálné očekávat, že tato simulakra mohou být nahrazena pravdivým a nezkresleným popisem skutečnosti? Stěží. Místo toho je ovšem možné přijít s novou vizí, která nebude předstírat, že je objektivní, hodnotově neutrální, ale naopak přizná, že je určitou perspektivou, založenou na specifických, jasně artikulovaných hodnotách. Protože jenom vize, která si přizná své hodnotové kořeny, má šanci oslovit občany, pokud tyto hodnoty sdílejí. Opravdu nová a neotřelá vize by ovšem musela překonat tři právě zmíněná slepá místa české debaty o Evropské unii – její státostředný charakter, její posedlost vymezováním se vůči unijní jinakosti a konečně představu o nemožnosti svět kolem nás změnit. To se ale zatím v českém prostředí nedaří.