A přece nás historie učí, že z autorova odkazu často nakonec přežije právě dílo zdánlivě okrajové, „malé“, s výrazným nábojem humoru. Rozmarné léto, Bylo nás pět, Povídky z jedné a druhé kapsy, Výlety pana Broučka, Noc na Karlštejně, Klapzubova jedenáctka… Žádný z těchto evergreenů nezdobily za autorova života literární vavříny, natož granty či státní medaile. Být zábavný znamená být tak trochu podezřelý, a proto byl humor z lepší umělecké společnosti opakovaně vykazován. „To je to, zpříjemnit národu volnej čas, tak jak to chtěl i Dvořák, řeznickej tovaryš, ale národ zatím nejradši chlastá a dává si zahrát Humoresku,“ potměšile píše Bohumil Hrabal v groteskní koláži Taneční hodiny pro starší a pokročilé, drobné knížečce, která možná nakonec přežije autorovy ostatní tvůrčí výboje.

Ale abychom se nemýlili. Ve většině případů nejde o estetická nedopatření, nejapný žert dějin literatury či o laciný populár, co se líbí masám. Jde o klenoty, jež přetrvaly právem. Taneční hodiny jsou knihou, která zemdlenému dodá chuť zase žít. Není dojemnější grotesky než Poláčkovo Bylo nás pět, psané v předvečer autorova transportu do koncentráku. A Rozmarné léto? To je skvost, kvůli němuž stojí za to naučit se česky. Nejpádnější argument proti germanizaci Čechů, jaký jsme kdy od obrození měli.

A pak si někdy říkám, co asi přežije z díla takového Václava Havla? Tedy z toho literárního. Podle mého to bude nejspíš Audience plná plebejského humoru i okouzlující plachosti. Ale možná ani ta ne. Možná přežije jen autorův drobný text uveřejněný v novinách na začátku devadesátých let. Nejde ani o esej, ani o glosu či komentář, nýbrž o recept. Recept na guláš. Návod na dílo z hovězí kližky, uzeného bůčku, cibule, klobásy, šlehačky a červeného vína.

Havlův guláš si děláme doma vždycky na Silvestra. Je famózní. Minimálně jednou za rok si tak na pana Václava vzpomeneme a s námi celá řada sousedů, kteří pod průhlednými záminkami přicházejí ten virtuózní výtvor také okusit. Kdyby po sobě tento člověk, říkáme se lžící v puse, nezanechal nic jiného, i to by bohatě stačilo. Cos dal, mistře, národu? Guláš. Guláš a svobodu. Tváří v tvář Havlovým absurdním dramatům nepovažuji toto tvrzení za nijak urážející. Spíše příznačné.

Stejně jako že z Havlova antipoda, autora Modré, nikoli zelené planety a desítek dalších rozličných spisů, přežije jedno pitomé ukradené pero. To není mediální banalita ani krutost dějin. To je naprosto přesná metafora. A vel ká pravda humoru, jehož význam stále ještě nedokážeme docenit. Neboť jak praví Michail Bachtin: „Některé velmi podstatné stránky světa jsou dostupné jen smíchu…“

Havlův guláš – Nadrobno nakrájený uzený bůček prudce škvařte. Přidejte kilo nakrájené cibule a míchejte, než zesklovatí. Dále přidejte kilo pokrájené hovězí kližky, chvíli jen míchejte, poté podlévejte červeným vínem a vařte doměkka. Před koncem varu vhoďte nakrájenou chlebovou kůrku a uzenou klobásu, nastrouhaný brambor a zahustěte lžičkou hladké mouky.

Současně na pánvi rozpalte olej, do něj vsypte nastrouhanou mrkev, petržel a celer. Nechte osmahnout, přidejte sůl, sladkou papriku, pálivou papričku, rozdrcený pepř a jalovec, majoránku, zelené bylinky, polévkovou lžíci rybízového džemu, nastrouhanou citronovou kůru, lžičku kečupu. Chvíli smažte a rázně míchejte. Hotovou směs vmíchejte do guláše.

Po vychladnutí přidejte jednu ušlehanou šlehačku a hotové jídlo nechte den odpočinout. Jezte s chlebem.