Měl jste jako kluk rád námořnické příběhy?

Měl jsem rád hlavně příběhy, které vycházely z reálných kulis – třeba Tintinova dobrodružství. A zbožňoval jsem Mauglího. On je tmavovlasý kluk, který musí sám přežít v pralese. Já jsem napůl Španěl a vyrůstal jsem jako malý, tmavý kluk mezi samými vysokými, světlovlasými islandskými dětmi.

A pak mám hodně rád moře, fascinuje mě jeho proměnlivost.

Mluvil jste osobně s předobrazem hrdiny svého filmu Hluboko?

Kdysi, když mi bylo dvacet. Potkali jsme se náhodou, ale to jsem ještě zdaleka nevěděl, že bych chtěl z jeho příběhu udělat film. Když mě to, o mnoho let později, napadlo, kontaktoval jsem ho po telefonu. Nechtěl na natáčení nijak participovat, nečetl ani scénář. Dneska žije na pevnině, už nerybaří, i když ještě rok po ztroskotání jezdil na moře. Dokonce si myslím, že neviděl ani náš film. Nechce se mu na veřejnost. Celkem ho chápu. Slyšel jsem však alespoň reakce Gulliho přátel a ty byly pozitivní.

V islandské literatuře máme tradiční dvojici básníka a hrdiny. Básník nemůže psát, když nemá hrdinu, a hrdinovy skutky se nezachovají, když nemá básníka. Gulli je můj hrdina a já jeho básník, a i když on o mou společnost nestál, stejně jsem jeho příběh sepsal a natočil.

Takže jste se spoléhal pouze na rešerše?

Nechtěl jsem točit film jen o Gullim, je to příběh vykreslující islandské rybáře jako skupinu. V osmdesátých letech fungovali v dost tvrdých podmínkách. Co se týče Gulliho, spolehl jsem se na dostupné zdroje, ale mluvil jsem i s jeho okolím a také s pozůstalými těch, kteří na rozdíl od něj takové štěstí neměli a ve vodě umrzli. Na Islandu je to známý příběh, každý vám ho může převyprávět a každý vám ho řekne trochu jinak. I moje verze se od skutečnosti něčím liší, nenatočil jsem rekonstrukci, ale spíš svou vizi té noci.

Přesto se mi zdá, že autenticita byla pro vás zásadní…

Kde to šlo, držel jsem se dostupných faktů. Byly často působivější, než by si kdokoliv dokázal vymyslet – třeba když těsně předtím, než jde loď ke dnu, sledují rybáři v kajutě v televizi valčík.

Věrnost skutečnosti mi ale hlavně pomáhala vyvarovat se emocionálního porna. Každá látka, a zvlášť ta, kde hrdina bojuje o život, jde natočit jako drásavé plačtivé drama. Jenže život je málokdy hysterický. Většinou je ticho, mlčí se, to nejdůležitější se děje někde pod povrchem. A je zatraceně těžké převést to „něco“ na plátno.

Když mluvíme o autenticitě – vždycky se, trochu hloupě, divím, proč se do příběhů podle skutečných událostí obsazují tak dobře vypadající herci. Chápu, že v Hollywoodu by nikdo nedokonalý neprošel, ale proč jste svého hrdinu zkrášlil i vy?

To není fér otázka! Víte, jak jsme se snažili? Tak předně herce, který hrál roky Gulliho na divadle, jsme odmítli právě proto, že byl na tu roli příliš hezký. Nechtěl jsem fešáka, a tak jsem ho nemohl vzít, i když už byl s tou rolí sžitý. Dlouho jsme pak hledali někoho, kdo by dosahoval takových prostorových rozměrů jako skutečný Gulli. Nakonec jsme našli herce, který byl dokonce ještě trochu objemnější než jeho reálný předobraz. Má jisté kouzlo, to nepopírám, ale to má i sám Gulli.

Filmové premiéry

Z filmu Hluboko (režie: Baltasar Kormákur, 2012)...

FOTO: Aerofilms

Zase jsem ocenila, jak jste se dokázal vyhnout mnohým klišé filmů o jedinci bojujícím o život v drsných podmínkách.

Když se díváte na film Dokonalá bouře, jiný snímek mořského neštěstí podle pravdivé události, vidíte přeživší muže, jak se líbají se svými ženami, jako by neměli v okamžiku záchrany na nic jiného myšlenky. Diváci to očekávají a filmaři jim jdou vstříc. Ale takhle by se to v mém světě neodehrálo. Především mě na rozdíl od většiny jiných katastrofických snímků zajímá, co se stalo potom. Jak se hrdina vyrovnal s tím, že přežil? Dokázal se dát znovu dohromady? Dokázal se znovu zapojit do starého způsobu života? Nechtěl jsem diváky připravit o to, jak se na takové nepravděpodobné přežití dívalo jeho okolí a vlastně celý Island. Rodiny zemřelých měly jistý odstup, alespoň zpočátku, to je jasné. Vědci se zase snažili najít uspokojivé vysvětlení. Odmítali se smířit s tím, že to byl „zázrak“. Měřili Gullimu tuk v těle, sledovali jeho reakce na nízkou teplotu a tělesnou námahu přesně tak, jak to ukazujeme ve filmu. Nakonec na nic zásadního nepřišli, neobjevili žádný nový enzym nebo něco takového, co by člověku dodávalo schopnost přežít v ledové vodě. Museli se, ač neradi, smířit s tím, že se to prostě stalo. Někteří zemřou, jiní přežijí. Banální, ale přitom znepokojivé. Z tohoto podhoubí nejistoty a absence odpovědí pak vyrůstají legendy, mýty a koneckonců i celá náboženství.

Ve svých filmech si často vybíráte charaktery, které jen tak něco nezlomí. Hlavně muže…

Možná jsem se k tomu časem propracoval, ale třeba v mém debutu S milenkou mé matky je hlavním hrdinou slaboch a flákač. A je to právě až žena, která ho donutí přehodnotit dosavadní život…

Vidíte, já si vůbec nemyslím, že bych psal mužské figury silnější než ženské. Sám jsem ženatý s jednou, která je silná až až a má nade mnou slušnou kontrolu. Rád o ženách píšu a ještě raději je režíruji, je to zajímavější práce. Připadá mi, že mají komplikovanější emocionalitu.

Ve snímku Hluboko jsou ženské hrdinky v pozadí už z podstaty námětu, jedná se o manžel ky, matky a dcery rybářů. Čekají, až se jejich muži vrátí domů. Jestli si ale pamatujete na postavu manželky Gulliho přítele se dvěma malými chlapci, tak ta byla původně mnohem haštěřivější, chtěla mít muže víc doma. Nakonec jsme z ní ale udělali nezávislejší bytost, přispělo to k tomu, aby k sobě měly mužský a ženský svět, alespoň ve filmu, blíž.

Hodně vašich snímků se odehrává na Islandu. Nakolik je vaše autorské vnímání propojeno s tímto místem? Je pro vás důležité promýšlet příběhy už v konkrétních lokalitách?

Když jsem začal točit, v kurzu byly hlavně filmy o tom, jak je na Islandu krásně. Já jsem chtěl ukázat, v čem je to tam na houby. Chtěl jsem se na svou zemi podívat zvnějšku, z jiné, užitečnější perspektivy. Lidé se mě často ptají: Proč netočíš o sobě? Sebe přece znáš nejlépe. Něco z mého uvažování a náhledu na svět se ale promítá do každého mého filmu. A stejně tak se do nich promítá i moje domovská země. I když jejich příběhy, poselství, postavy a zápletky by měly být srozumitelné všude.

A není to tak, že některá místa přímo nabízejí příběhy, které pak svým přesazením ztratí na síle?

Hluboko by se mohlo odehrávat na různých místech, všude tam, kde jsou extrémní podmínky k životu. Podle mě nejde tolik o konkrétní místo jako takové, spíš o autorskou citlivost, s jakou k němu přistoupíte.

Napadá mě teď Fincherův thriller Sedm; autoři vám nikdy neřeknou, kde na světě se ten příběh odehrává, nikde tam nepadne žádný konkrétní geografický údaj, ale přesto je imprese toho místa velmi působivá. Jeho prokreslení byla jedna z nejsilnějších emocí, kterou jsem si ze zhlédnutí odnesl.

A třeba hra Romeo a Julie by se mohla odehrávat kdekoli na světě a různí interpreti ten příběh také skutečně přizpůsobili jiným místům a jiným dobám. Je ale těžké charaktery hrdinů, aniž byste je zdeformovala, vyjmout ze společenských vrstev, z rozložení sil a z dusné atmosféry, jak je stvořil Shakespeare. Já osobně bych je nechal ve Veroně, tam je jim dobře.