Lízna zde přibližuje své pěší putování ze Svatého Hostýna do Vadsteny ve Švédsku, kde je pohřbena svatá Brigita, mystička 14. století, která po smrti svého manžela, šlechtice, odevzdala svůj život Bohu a věnovala se rovněž kajícím poutím. Lízna se zde omezuje na zpravidla holé věty, strohá konstatování, záznamy o nákupu potravin, ušlapaném počtu kilometrů, občas připojí nějaký pozoruhodný detail z vnějšího časoprostoru nebo pocitový či duchovní prožitek. To všechno napomáhá čtenáři k dynamickému sdílení pouti a usnadňuje mu komunikaci s textem.

Problém pro autora i pro čtenáře je tak vlastně jen jediný: Pokud plynule následujeme Líznovo putování křížem krážem Evropou (v minulosti takto navštívil Santiago, Řím nebo Sevastopol), sledujeme jakýsi plíživý vnitřní smutek, který se do jeho deníkových záznamů promítá.

Je to jednak smutek osamělého poutníka, který neví, kde ten který večer právě spočine a zda bude přijat pod něčí střechu, ale zároveň se zde vkrádá i něco jiného. Smutek osamělého řeholníka, který se de facto vůbec neidentifikuje s něčím, co se nazývá komunitní život. Kdykoli na své cestě někoho potká, znovu a znovu si uvědomuje, že každé nové setkání je vlastně předzvěstí dalšího loučení. A dokonce, i když vyhledá v některém místě spolubratry ze svého řádu, nemá si s nimi příliš co říci.

Jezuita Lízna se tak nevědomky stává zvláštním druhem „potulného mnicha“, kterýžto statut se hojně vyskytoval ve středověku a jeho příslušníci nemívali u vlastní vrchnosti právě na růžích ustláno. Ale doba byla taková, lidské komunity byly v pohybu utíkajíce tu před morovou nákazou, tu před různými schizmaty nebo zase před hladem či válečnými konflikty. A dnes vlastně nejsme daleko od podobné situace, ačkoli v putování nám někdy pomáhají, někdy spíše překážejí dálnice a rychlodráhy.

František Lízna hovoří o osamělosti, vnitřním neklidu, neurčitých obavách či úzkostech. Víra a kněžství mu sice pomáhají, ale především existenčně, a tak nakonec musíme dojít k otázce, proč se vlastně na tyto cesty vydává? Zodpovězena bude jistě odkazy na duchovní povahu a smysl poutí, ale to nám jaksi nestačí.

Nejsmutnější je poutník Lízna zpravidla tehdy, když dorazí do cíle. Neraduje se, neslaví, nepociťuje úlevu, ale celé je to pro něj spíše jen splněný úkol, a již se ve skrytu asi trápí, co ho čeká dál.

A tak asi právě v tomto pocitu existenciální vykořeněnosti je autor současnému čtenáři blízký, i ten totiž bloudí na různých cestách svých životních stavů, existenčních útrap či duchovních pochybností. Nemusí se vůbec vydávat na nějakou pěší trasu, stačí mu leckdy jen absolvovat trýznivou každodenní „cestu dlouhého dne do noci“. A nejhorší je pak na sklonku každého dne vydechnout nikoli úlevou, ale spíše znechucením a obavou z toho, co přinese ten další.