Mnozí máme v paměti Jiřího slova z budovy rozhlasu, ke kterému dopoledne toho dne v srpnu 1968 dorazily tanky, střílelo se, byli ranění a mrtví, hořely domy a všechno tam připomínalo bitvu. Nebyla to reportáž, při které měl reportér štěstí, že se takříkajíc nachomýtl. Bylo to jedno z vyvrcholení tragických příběhů naší země. Dienstbier a jeho kolegové z rozhlasových studií neutekli, většinou do nich tu noc nebo ráno naopak přispěchali, připraveni svědčit až do hořkého konce. Jiří mohl už v tu chvíli vědět, že je to tečka za jeho novinařením, takříkajíc konec pásku. Velký střihač seděl v Moskvě, jeho slouhové v Praze na nábřeží Kyjevské brigády a pak už přímo na Vinohradské třídě. Že byl v těch hodinách v budově československého rozhlasu, nebyla tedy šťastná náhoda ani zvědavost posedlého reportéra. V jeho přítomnosti tam, kde boj vrcholí, je jako ve zkratce obsažen celý jeho angažovaný život. Byl tam, kde se dělo něco závažného, kde šlo o mnoho, o všechno. Byl tam, protože tam chtěl být, nejen jako svědek, ale i jako aktér.

Nezapomenutelnými slovy, ovládajícími vzrušení toho dne v srpnu 1968, kariéra tohoto rozhlasového novináře končí, i když se bude jeho hlas ještě necelý rok ozývat ze Spojených států. Svědectví ze startu Apolla 11 v červenci 1969 už ale bude číst raději nezávadný spíkr. Dienstbier se měl tehdy nadobro vytratit ze světa. Rozhlasový novinář je ale bez magnetofonu a bez mikrofonu nic. Neexistuje. Může sice psát, ale on je zpravidla člověkem živého slova. Mikrofon je svého druhu droga. U psacího stroje či dnes u počítače potíš o samotě slova, do mikrofonu však vyslovené dokáže vzlétnout a naráz oslovit statisíce, milióny lidí.

Jiří měl talent a čich, odvahu a střízlivost, byl pracovitý, ale především mu nechybělo svědomí. Nikdy se přitom netajil tím, že měl tehdy v rádiu také štěstí, redakce zahraničního zpravodajství byla už v první půli šedesátých letech jedním z ohnisek kvalitní publicistické práce, odvahy a schopnosti analyticky myslet a mluvit jinak, než se očekávalo a vyžadovalo. Takových ohnisek bylo víc, ale ne zas mnoho. Byly to zprvu skutečně jen ostrovčeky pozitivnej deviácie, jak to později nazvali slovenští sociologové. Z takových ostrůvků vznikaly ale ostrovy a bylo z toho nakonec pražské jaro. To jaro nevzniklo v aparátech komunistické strany, ale šířilo se původně, už v hloubi šedesátých let, právě z redakcí a kateder, filmových studií a jevišť a hledišť divadel, z vědeckých pracovišť. Z nálad aktivizující se veřejnosti, obnovující se občanské společnosti. Jiří měl ještě jedno štěstí: šedesátá léta byla plná mimořádných dějů a osobností, které v celém světě probudily nové myšlenky, ale spíše jen nové naděje. A nakonec i nové obavy. Jiří komentoval francouzskou a evropskou politiku de Gaulla, osobně svědčil o porážce levicového převratu v Indonésii, masakrech poražených a o pádu mocného Sukarna, z Vietnamu informoval o válce, kterou nebylo možné vyhrát, opět v Americe vysvětloval politiku Johnsona a Nixona, snažil se porozumět vraždám Roberta Kennedyho a Martina Luthera Kinga. Leitmotivem jeho analýz jsou sovětskoamerické vztahy, tedy žádná povrchní, dojmová publicistika a všechny ty analýzy i reportáže se i dnes dají velmi dobře číst.

Nelze ale zároveň nepoložit otázku, jak je to s poplatností Dienstbierových textů. Řekl bych, že Spojené státy v nich nejsou diabolizovány, to v žádném případě, Jiří je viděl kriticky i v dnešní době svobody slova. O Sovětském svazu píše ovšem tehdy nekriticky, to nelze oddiskutovat. Nejsou to sice servilní fráze, soudného člověka snad nad žádnou větou nenapadne: To jsi tedy nemusel, hochu, to bylo z pilnosti. Tehdy si nicméně vytvářel pevný názor na svět. Nejen na ten východní, ale i na Západ, hlavně na Spojené státy. Svobodomyslnou, liberální Ameriku Dienstbier obdivoval, ba miloval, ale nepropadl celé Americe, jako jí po Listopadu propadla řada jeho přátel a kolegů. Už tehdy se bezděky připravoval na to, že bude jednou ve své vlasti zastávat minoritní stanoviska. Že ho to vystaví do pozice v něčem srovnatelné s pozicí disidentskou. Pro historicky vzdělaného a politologicky poučeného Jiřího Dienstbiera bylo prostě nemožné pracovat jen s černou a bílou barvou. To se potom postavil na zadní a umanutě si vedl svou, třeba když v druhé půli devadesátých let viděl situaci v bývalé Jugoslávii a hlavně americké a vlastně i naše angažmá v Kosovu jinak než Václav Havel a jeho okolí, ale i jinak než evropský liberálně-demokratický establishment.

Jiří Dienstbier (uprostřed) jako rozhlasový redaktor, na snímku z roku 1968 spolu s kolegy Věrou Šťovíčkovou a Slávou Volným.

Jiří Dienstbier (uprostřed) jako rozhlasový redaktor, na snímku z roku 1968 spolu s kolegy Věrou Šťovíčkovou a Slávou Volným.

FOTO: ČTK

Ale zpět k letům šedesátým. Tehdy se svět otevíral novým nadějím a bylo v tom vzedmutí zájmu o věci veřejné mnoho dobré vůle, mnoho nakažlivé víry, ale jistě i mnoho iluzí. Zdálo se, že je ještě možné, aby byl svět lepší. Dokonce snad celý svět. Cosi z toho se sice vrátilo ještě také na začátku devadesátých let, ale byla to spíše euforie několika týdnů plus jedno klidnější desetiletí. Šedesátá léta se nevrátila ani nenastal konec dějin. Myslím si, že dodnes nevíme, co to vlastně všechno bylo, ta „zlatá šedesátá“. Je těžké doložit, že to nebyly jen iluze, ale reálné představy, konkrétní plány. Zato už víme dost přesně, co přišlo potom.

Jiří se na podzim 1969 vrátil z Ameriky a byl konec, červené světýlko na pultě rozhlasového studia režisér za sklem zhasíná. Začíná jiná reportáž. Velmi tichá. Jiří ji už neodvysílá. Jako zahraniční zpravodaj ji nazval Přistání v Apartheidu. Je to zpráva o návratu do Československa rok a něco po invazi, do znovu se uzavírající země. To vyprávění evokuje přesně a sugestivně prožitky člověka, který je postupně vytlačován, postrkován na okraj společnosti. Ta reportáž je sugestivní evokací atmosféry konce jedné krátké epochy, začínajícího marasmu, ze kterého jsme se nejspíše zcela nevyhrabali dodnes. Teď už ale možná tušíme, že jsme zřejmě vyklouzli příliš snadno, že se kulisy sice změnily, ale že my lidé jsme vlastně pořád stejní. Že jsme tou normalizací, tím „terorem“ výhrůžek ze zmaření kariéry a ztráty zbytných výhod deformováni více než čímkoli jiným. Pro mne osobně je poslední Jiřího reportáž z pozičního, úřednického boje o rozhlas nejpůsobivější částí zmíněné knihy.

Po pětiletém věznění hlavně za činnost ve VONS měl Jiří Dienstbier znovu možnost vrátit se k novinářské práci, znovu psát. Tenkrát stálo před borskou věznicí auto s příslušníky, měli vyplněný cestovní pas a k německým hranicím to nebyla ani celá hodina. Mohl odjet přímo z vězeňské cely a zase psát a vysílat. Odmítl, poslal ty pány někam. Nikdo by mu nevyčítal, kdyby přijal, řada jeho zdejších kolegů se tak dříve či později rozhodla. A pak jsme je skutečně mohli poslouchat i na radiových vlnách. Byla to klíčová situace. Jiří ale nebyl jen novinář, nebyl ani především novinář. Byl homo politicus, politický člověk se svědomím. Rozhlas a vůbec novinařina byly pro Jiřího Dienstbiera jen jedním ze způsobu lidské, občanské, politické angažovanosti. To už ale začíná jiný příběh za hranicí knihy Jiří Dienstbier. Rozhlasový zpravodaj (1958–1969), příběh disidenta, diplomata, politika…