Václav Bělohradský: Čas prozření

V eseji Moc bezmocných Václav Havel předvídal nástup „postdemokracie“, v níž budou formální struktury průmyslové demokracie nahrazeny strukturami „otevřenými, dynamickými a malými“, strukturami, které neomezují neustálé vznikání struktur jiných: struktury nikoli jako orgány či instituce, ale jako společenství… (nezakládající) svou autoritu na dávno vyprázdněné tradici jako tradiční politické strany, ale na svém konkrétním vstupu do situace. Než statický soubor zformalizovaných organizací, jsou lepší organizace vznikající ad hoc, prodchnuté zápalem pro konkrétní cíl a zanikající s jeho dosažením… Tyto struktury by měly… žít ze živoucího dialogu se skutečnými potřebami, z nichž vznikly, a s jejich zánikem by měly i samy zaniknout. Měly by mít velmi rozmanité a zvenčí minimálně regulované principy vnitřní výstavby…

Václav Havel věřil, že v takových malých strukturách budou fungovat lidské vazby, důvěra a odpovědnost, jeho vize se ale uskutečnila v perverzní formě. Zformovala se ne politická, ale ekonomická postdemokracie, které se někdy říká postfordismus. Společnost se de-reguluje a de-institucionalizuje, ekonomika je tekutá, vznikají „organizace ad hoc, zanikající s realizací konkrétního cíle“; ty také vedou „živoucí“ dialog s potřebami lidí a mění produkci v reakci na změny jejich potřeb. V postdemokratických „dynamických, malých a otevřených strukturách“ se ale nerozvíjejí „lidské vazby, důvěra a odpovědnost“, jen neomezený oportunismus, postdemokratické „malé a otevřené“ struktury jsou radikálně nezodpovědné, unikají nejen daním a regulacím, ale také „etické substanci“ států, na jejichž území působí, etickým a sociálním závazkům vůči společnosti, jíž jsou částí.

Klíčovým rozporem současnosti je tak napětí mezi stále mocnějšími malými a dynamickými strukturami postdemokratické ekonomiky a stále bezmocnějšími velkými a statickými strukturami demokratické politiky – především politickými stranami. Vreakci na bezmoc politiky společnost zaplavují antipolitická hnutí rozhořčených a uražených, jejichž kauza ale není schopna získat hegemonii ve společnosti, rozpor tak neustále narůstá.

V LN (6/4/2013) najdeme tento dopis čtenáře: Po 27 letech věrnosti jednomu zaměstnavateli (ČSD, potažmo ČD, a. s.) a jedné profesi (výpravčí) mi byla diagnostikována diabetes II. typu a aplikována léčba inzulinem. Zaměstnavatel se se mnou proto bez mrknutí oka rozloučil výpovědí dohodou a odstupným, neboť pro mě prý není žádné adekvátní zaměstnání… Od té doby jsem OSVČ a nechci žádného zaměstnavatele, pro kterého obětujete drahocenný čas vám vyměřený na této zemi a ještě vás pak bez pardonů vyrazí, ani vidět. Pisatel je jedním ze zvětšujícího se zástupu těch, kdo zažili na vlastní kůži, že věrnost, obětavost a důvěra v pracovní kolektiv a jeho institucionální rámec se nevyplácejí. V okamžiku, kdy se obrací s důvěrou na korporaci, jejíž uniformu nosil, je propuštěn. Zklamání ho změní, rozhodne se být už jen „osobou samostatně výdělečně činnou“ a myslet na svůj prospěch.

Důvěra v sebe, v druhé a v budoucnost, v kolektivity stmelené ctnostmi vypěstovanými v pracovním úsilí byla pevným základem průmyslového národního státu. Moderní řád bychom mohli popsat jako pokračující úsilí položit institucionální základy důvěry… že dnes uznávané hodnoty budou ve vážnosti i zítra, že pravidla usilování o tyto hodnoty budou platit i nadále… – napsal Zygmunt Bauman. Průmyslový národní stát byla „usilující společnost“, Weberova klasická teze o vzniku kapitalismu z ducha protestantské etiky je klíčová pro pochopení jeho morálního základu. Je to také společnost „odříkání se požitků dnešních ve jménu velkých zítřků“, lidstvo je stmeleno úsilím o realizaci budoucnosti hodné bytosti, schopné poznávat zákony přírody a řídit se mravním zákonem v sobě.

V postdemokratickém kapitalismu je věrnost jen překážkou efektivity, odtud titul knihy Richarda Sennetta z roku 1998 – The Corrosion of Character: The Personal Consequences of Work in the New Capitalism. Nemilosrdná demontáž struktur „starého“ kapitalismu, svázaného s budováním národních průmyslových států, v nichž hrály rozhodující roli dlouhodobé pracovní kolektivy stmelené ctnostmi, jako jsou důvěra a ochota k obětem v úsilí o dosažení sdílených cílů, z nás dělá „OSVČ, které prozřely“. Je nemožné vybudovat v lidech důvěru k organizacím, kde je zaměstnanec bez mrknutí oka propuštěn, když z něj okolnosti udělají „přebytečný lidský zdroj“. Lidé jako ten výpravčí se přizpůsobují, odhazují ctnosti, které v nich vypěstovala příslušnost k „usilujícímu (modernímu) lidstvu“. V postdemokratické ekonomice jen překážejí.

Jaká je ideologická nadstavba společnosti, jíž je „prozřelá OSVČ“ hrdinou?

Kompetence „prozřelé OSVČ“ se brzo znehodnocují, pracovní vztahy jsou přechodné a slabé, je zaměřena především na „potenciality“, které v sobě musí teprve „objevit a vytěžit“, k minulosti se umí snadno otočit zády a změnit směr. Vždy existovali hrdinové dis kontinuity, střídající dobrodružně a odvážně svá povolání a bydliště – ale bylo to výjimečné pojetí života. Ekonomická postdemokracie vyžaduje, aby hrdinou diskontinui ty byl „obyčejný člověk“. Prozřelá OSVČ musí být flexibilní, starat se o vlastní úspěch, a v případě nezdaru nesmí obviňovat řád společnosti. To by byl „špatný přístup“, musí jednat pozitivně, stát se oportunistickým (všechny příležitosti využívajícím) podnikatelem sebe sama.

Označím formulí mandatorní individualismus ideologickou nadstavbu, v níž obrat k tržní sebeoptimalizaci každého jednotlivce je pojat jako nutný morální update celé společnosti; staré ctnosti, vypěstované v lidech účastí na budování průmyslového národního státu, jsou nemilosrdně odsunuty do modernariátu – antikvariátu přešlých forem modernosti – jako pouhé překážky v boji o větší konkurenceschopnost na globálním trhu. Přívlastek mandatorní pak označuje fakt, že se jedná o „přikázaný“ směr vývoje, že jediné „morálně legitimní“ řešení neúspěchu jednotlivce ve společnosti je sebeoptimalizace – oprava sebe sama.

V devadesátých letech demokratický stát ještě stačil vývoj k postdemokratické ekonomice vyvážit reorganizací sociální solidarity, a zaručit tak přežití ctností a politických závazků spjatých s poválečným vývojem demokratických systémů – nejznámějším příkladem je dánská flexicurity, v níž stát garantuje jak sociální jistoty, tak i flexibilizaci pracovního trhu. Nepevná rovnováha mezi demokracií a postdemokratickou ekonomikou se ale hroutí v okamžiku, kdy dluhová krize udělala z pojmu „svrchovaný dluh“ novou politickou ideologii, legitimizující bezprecedentní škrtání práv občanů. Ze systému rychle uniká důvěra v politiku, zvedá se vlna antipolitického hněvu, jobless growth, růst bez poptávky po pracovních silách, staví společnost před otázky neřešitelné beze změny paradigmatu.

Mnohokrát jsem už mluvil o pojmu „civilizační statky“. Jan Patočka tak nazval soustavy tvrzení, které jsou uznány za všeobecně lidské z „podstaty věci, nikoli z vůle či dekretu mocných“. Když díky odvaze a přesvědčivosti svých vynálezců získají hegemonii ve společnosti, stanou se sdíleným zdrojem etické, kulturní a politické legitimnosti kritiky společnosti a odporu vůči jejímu policejnímu a zvykovému pořádku – vůči legalitě, statusu quo, kanonizovaným diskurzům, překonaným zákonům. Civilizační statky jsou v podstatě jen dva – racionální argumentace a etika občanské rovnosti, dějiny modernosti jsou tak příběhem bojů antikonformistických menšin vůči pořádku, který není zdůvodněn silnějším argumentem a větší rovností. Silnější argumenty a univerzálnější etika nastolují legitimní antagonismus vůči institucím, a tak prolamují univerza uzamčená mocí či strachem z posvátných autorit – například idea sociálních práv nastolila v minulém století legitimní antagonismus vůči legalitě státní moci.

Ideologie Dluhu pod heslem „nutná technická opatření“ ale vytlačuje argumentaci ze sféry politiky a pod heslem „rozpočtová kázeň“ legitimizuje nerovnost, vyloučení neúspěšných OSVČ ze společnosti a redukuje občany na hříšné homini debitori, jejichž konsensus nemá žádnou váhu. Ideo logie Dluhu se radikálně liší od velkých politických pravd minulosti, jako byla třeba křesťanská láska k bližnímu, osvícenská idea rovnosti či vlády rozumu. Podobně jako rasismus brutálně rozvrací demokratickou společnost a politiku založenou na hledání „konsensu argumentujících a navzájem se za rovné uznávajících občanů“ považuje jen za překážku řešení „neodkladných problémů“, argumenty přebytečných lidských zdrojů přece nemají žádnou váhu. Nazvěme ji proto globální anticivilizační statek.

Politika legitimizovaná Dluhem dělá z demokratického státu pouhého exekutora práv občanů – v Řecku, na Kypru, ve Španělsku nebo Itálii dochází k přesunu odpovědnosti za důsledky finanční krize na homini debitori. Důsledky kriminálního chování bank nebo ekologické dluhy nadnárodních korporací jsou přeneseny na občany a řešeny jako důsledky nedostatečné sebeoptimalizace lidských zdrojů.

Tyto klíčové věty z Hegelových Základů filosofie práva jsou dnes výjimečně aktuální, i když znějí velmi archaicky: Jestliže je stát zaměňován s občanskou společností a jeho určení kladeno do bezpečnosti a ochrany vlastnictví a osobní svobody, pak je zájem jednotlivců jako takových posledním účelem, k němuž jsou sjednoceni, a vyplývá z toho rovněž, že být členem státu je něco libovolného. Avšak stát má zcela jiný vztah k individuu: tím, že stát je objektivním duchem, má individuum samo objektivitu, pravdu a mravnost jen tehdy, jestliže je jeho členem…

Utečenci z arabských zemí – dnes ze Sýrie, dříve třeba z Libye –, připlouvající jako trosečníci vysíleni k břehům Evropy a často zahánění zpět na širé moře, dokazují přesvědčivě, že věta „individuum má samo objektivitu, pravdu a mravnost jen tehdy, když patří k nějakému státu“ je neoblomně pravdivá.

Hegelova slova nám připomínají, že individualismus neznamená přenést odpovědnost za krizi „života obecného“ na jednotlivce, jehož morální povinností by pak bylo přizpůsobit se jakýmkoli poměrům. Naopak, znamená, že jsme všichni společně „jako členové státu“ odpovědni za to, aby v něm nikdy nezanikly podmínky, za nichž se každý člen státu může stát „objektivně“ individuem a zůstat jím.

V úvaze Individualismus a intelektuálové z roku 1898 Émile Durkheim rozlišil mezi utilitaristickým či egoistickým individualismem na jedné straně a individualismem osvícenským, kantovským, v němž jde o posvátnost toho, co v moderní době znamená slovo člověk, na straně druhé. Důsledkem neustálého tlaku na zvýšení produktivity dělbou práce je, že nesdílíme už nic než „obecnou situaci člověka ve světě“. Tuto „obecnou substanci“ společnosti moderní stát musí střežit jako neporušitelné jádro své legitimnosti. Individualismus je náboženstvím modernosti.

Takové pojetí individualismu chci nazvat velká teorie státu. La raison d’Etat, důvod, proč stát existuje, je tu pojat jako obrana podmínek, za nichž se každý člen státu může stát „objektivně“ nezávislým individuem. Velká teorie státu není teorií velkého státu, ale státu legitimního a prvním zdrojem legitimnosti moderního státu je právě obrana podmínek, za nichž „individuum samo má objektivitu,“ jak říká Hegel. Politiky legitimizované anticivilizačním statkem Dluh je rozvracejí, velká teorie státu dnes proto vyrůstá ze tří obratových politických imperativů.

Imperativem prvním je  radikální republikanismus,který hájí dvě zásady: zaprvé nezávislost občanů na svévolné moci, lhostejné k vůli, zájmům a názorům těch, kdo by měli vykonávat její příkazy; zadruhé pak společenskou smlouvu zamezující proliferaci bezprávných zón uvnitř státu.

Označíme-li slovem externalita dopad nějakého jednání na ty, jejichž souhlas není nutný k tomu, aby to jednání bylo legální, pak současná globální ekonomika je ekonomikou externalit, jak dokazuje nepřetržitý proud informací o dopadech ekonomického růstu na životní prostředí a sociální strukturu celých národů, podložených fotografiemi Země ze satelitu nebo epidemiologickým výzkumem. Ekonomika externalit vytváří rozsáhlé „bezprávné prostory“, kde nás nic nechrání před svévolnou mocí nadnárodních korporací měnit kvalitu našich životů bez našeho souhlasu, tedy před externalitami.

Velká teorie státu podporuje ideu radikálního republikánství – vše je res publica. Nikdo nesmí být nucen nést škody způsobené jednáním, o jehož legálnosti nerozhoduje, bezprávné prostory musí být podřízeny svrchované moci občanů. Radikální republikánství znamená, že soukromé vlastnictví nesmí být nástrojem svévolné moci, musí se neustále „vykazovat“ před veřejností jako legitimní. Pojem demos v epoše globálních externalit zásadně přesahuje pojem národ, radikální republikanismus proto vyúsťuje v teorii federalizace státních celků.

Imperativem druhým je systematická podpora aktivního občanství. Kvalita našeho života závisí ve stále větší míře na kvalitě a dostupnosti veřejných statků, v přelidněné globální ekonomice po nich prudce roste poptávka; roste proto i poptávka po kolektivních akcích, které jsou jediným způsobem, jak zajistit veřejné statky v optimální míře. Podmínkou kolektivních akcí je dostatek veřejného sociálního kapitálu, jako jsou mezilidská důvěra, obecná úcta k informacím a sdílená motivace k jejich zpracování a využití, schopnost sebeorganizace. Globalizaci ale vyznačuje utilitaristický individualismus, který je prostředím, v němž veřejný sociální kapitál zaniká.

V důsledku postupného rozpadu sousedských vazeb a oslabení národních států a také rostoucí závislosti kolektivních akcí na nákladném expertním vědění, transakční náklady na organizaci kolektivní akce prudce rostou. Na rozdíl od korporací, které strategicky investují jak do lobbingu, tak do expertních služeb a právních kanceláří, občané jsou stále bezmocnější. Velká teorie připisuje státu povinnost systematicky investovat do kulturních i sociálních předpokladů kolektivních akcí občanů, zajistit například přístupnost (v nejširším smyslu) k informacím, investovat do jejich zhodnocení, a tak snížit transakční náklady na kolektivní akce (zejména spotřebitelů).

Třetím imperativem velké teorie státu je obrana veřejného prostoru jako místa, v němž se klade otázka smyslu ekonomického i politického rozhodování, nejen jeho cílů. Stát sám žádný smysl neprivileguje, jen hájí prostor, v němž se orientace lidí na otázku smyslu může stabilizovat, podpora „živé kultury“ je proto klíčovým zájmem státu. Do kontextu otázky smyslu patří i dluhovou krizí prudce aktualizovaný vztah ekonomické moci a demokracie.

Prostor pro otázku smyslu jako novou dimenzi masové demokratické průmyslové společnosti přinesla společnost hojnosti v šedesátých letech, kdy zotročující tlak nedostatku povolil v dosud nevídané míře, nastal obrat od hodnot materialistických k hodnotám postmaterialistickým a otázka smyslu se stala sjednocující zkušeností „odproletarizovaných postprůmyslových mas“.

Politiky odvolávající se na nutnost řešit dluhovou krizi prostor pro otázku smyslu opět uzavírají a stát redukují na servisní stanici pro ekonomický růst. V západní tradici je ale stát legitimní, jen pokud hájí prostor, v němž každé rozhodnutí musí být vykázáno před lidmi, emancipovanými od nedostatku, a proto schopnými ptát se po smyslu toho rozhodnutí, nejen hledat účinné prostředky k jeho dosažení.