Někdo zakousl Šacha. Na počest této statečné slepice jsme si s ženou zahráli hru, ve které poskakují čtyři koně za roh.

Stalo se to v podvečer na konci února. Sníh pomalu slézal, klouzal a mizel v trávě jako podprsenka, a právě v tom okamžiku se odsouzená vydala k čerstvě pořezanému dřevu na červíky. To, co se potom odehrálo, nezaznamenala žádná média ani kroniky. Snad jen kamarádky vytušily z uprázdněného místa na bidýlku něco nekalého. Uběhl den či dva a já v komoře narazil na Šachovo vejce. Sirota! napadlo mě.

Leželo v druhé řadě zleva. Smutně jsem si ho prohlížel, ale zároveň začínal pochybovat, jestli smutním nad tím pravým, neboť to klidně mohlo být vejce po dvou ještě žijících slepicích, a tudíž žádný sirotek. Při průměrném počtu tří vajec denně, kdy jedno z nich je sirotek, klesne náš smutek asi na třetinu. Ale pokud by se prokázalo, že Šach v poslední době z nějakých závažně zdravotních důvodů nesnesl žádného sirotka, smutek by se smrsknul čistě jen na jeho osobu.

Říká se, že náhoda je blbec, ale co když je to bůh? A co když ta slepice musela zahynout jen proto, abych si já mohl uvědomit, že i vejce se může stát sirotkem?

Na tak závažný filosofický problém jsem nechtěl být sám. Napsal jsem proto pro svého psa pohádku (bude mu šest) o zakousnuté slepici, kterou po uvaření snědl, i když na zahradě se měli docela rádi.

Psst! Právě leží vedle mě na křesle, tak začínám: „Milý Bruno, přečtu ti jednu pohádku, která z tebe neudělá ani prince, ani ti nepomůže ke královskému bohatství. Dnešní pohádka bude o jedné zakousnuté slepici.“

Bruno překvapeně zvednul hlavu.

„Sníh pomalu mizel v trávě jako podprsenka, když se vykrmená slepice jménem Šach vydala k čerstvě pořezanému dřevu na červíky. Nepřátelská psí moč se linula z okolních zahrad, jakožto i z cesty za plotem a vybízela k jarnímu přečůrání. Ale Šach neměla tvůj čenich, Bruno, proto ji moč nezajímala. Šla si za svými červíky jako manažer na hamburger… a podcenila nebezpečí. Když bylo po všem, našel jsem potrhané tělo, panička Šacha uvařila a ty jsi ho potom snědl. Z toho, milý Bruno, plyne jedno ponaučení: Nikdy se nekamaraď s někým, koho budeš muset sníst!“

Podíval jsem se na Bruna, jestli pohádku pochopil, ale spal. Možná je to dobře, protože kdyby mému literárnímu útvaru uvěřil, mohl by propadnout výčitkám svědomí a je známo, že zakomplexovaný pes na tom nebývá dobře, podobně jako dítě, které se nestane princeznou či princem a celý život potom jenom nadává.

Mrtvá slepice, vejce sirotek a pohádka pro psy mě opět utvrdily v tom, že to, co z nás vyleze, musí mít nějakou příčinu, buď boha, špatné jídlo nebo náhodu jako blbec.

Ovšem Gilbert Keith Chesterton tvrdí, že náhody neexistují, potom by, jelikož jsem ateista, asi za všechno mohlo to špatné jídlo.

Ale je mi líto skončit jen takovým plácnutím mimo vodní hladinu (i když to mě baví nejvíc), a proto bych rád připomněl, že právě teď se nacházím na samé špici času, říká se tomu familiárně „teď“.

P. S. Je samozřejmé, že čtenář bude již ze své podstaty pozadu a jeho „teď“ nastane, bohužel, až dočte tento text… Teď!