Nejslavnější teorií slavného teoretika Marshalla je jeho dělení médií na horká a chladná. Podobné protiklady se dají snadno zjednodušit do skript, načež se dají řádně připravení studenti zkoušet z toho, že horká média si nás přitahují sama, zatímco ta chladná musíme nejdřív svou pozorností ohřát. Nikdy jsem vlast ně nechápal, jak to funguje, co kam patří a k čemu to je. Až přišly děti. S dětmi jeden zjistí, že McLuhan byl génius.

Horká média jsou přesně ta, která děti přitahují sama od sebe a o která neustále žebrají všemi způsoby, co znají. Tedy televize, internet a hry na libovolném barevném displeji. Na děti fungují jako paralyzér. Když potřebujete momentík klidu, posadíte je k tomu a za sedm hodin je na témže místě vyzvednete s dokonale prázdným výrazem.

Chladná média naproti tomu vyžadují dětskou pozornost, aby se ohřála. Dítě čtoucí kni hu může být stejně zaujaté a nepřítomné jako dítě zírající na Mickeyho klubík, nicméně neustále obrací stránky, poposedává při hledání vhodné polohy, prohlíží si obrázky a aktivně hledá pokračování textu.

Rozdíl je zřejmý každému, kdo se na děcko podívá. Děvčátko poslouchající písničku tančí nebo zpívá s magneťákem, děvčátko zírající na klip zírá na klip.

Hlavní způsob, jak rozlišit horká a chladná média, je škemrání. Dítě může být náruživý čtenář, ale o knížky neškemrá. Nejvýš se snaží vyprosit si dočtení aktuálního příběhu, když má jít spolykat zdravou bio večeři. O televizi nebo o internet se žebrá jako o takové. Nechci tvrdit, že horká média jsou pro mrňata horší než studená. Koneckonců občas je děti paralyzovat potřeba a slzný plyn je drahý. Navyknout je spíš na ta studená je ale výhodnější v tom, že je naučíte hýbat mozkem na vlastní pohon.