Tyto názory spojuje mimo jiné představa, že společnost je rozkopaná příkopy, rozdělená na vzájemně nesmiřitelné skupiny. Potíž nastane, když se ta ghetta pokusíme nějak definovat. Kdo jsou třeba ti „mladí konzervativci“, které knížecí vláda ožebračí o budoucí důchody? Miliónový nárůst hlasů pro prezidentského kandidáta Schwarzenberga oproti výsledku Schwarzenbergovy TOP 09 z posledních parlamentních voleb (kdy strana použila stejnou kampaň ve stylu „Karel je cool“) naznačuje, že si mladí voliči (možná k překvapení jejich kritiků) uvědomují, že prezident jejich budoucí penze neovlivní. Mimochodem v mém rodném Jablonci nad Nisou také výrazně zvítězil Karel Schwarzenberg, stejně jako v Praze, přitom jsme malé město a nezaměstnanost je u nás na republikovém průměru.

Není nutné probírat další skupiny, ptát se, co je „kulturní fronta“ a čím konkrétně se provinili její jednotliví členové, kteří nejsou Jiří Stránský ani Jan Hřebejk (a jestli mezi ně patří i Jiřina Bohdalová nebo Vítězslav Jandák). Je zřejmé, že „mladý konzervativec“ může být zároveň uvědomělý volič Strany zelených a člen „kulturní fronty“ může s čistým svědomím protestovat proti politice ministerstva kultury, řízeného Schwarzenbergovou stranou.

Vize nepřeklenutelných příkopů ve společnosti je tak trochu obraz bez předlohy. Skupiny existují, ale jsou propustné a proměnlivé. Dnes, čtyři měsíce po volbách, už prezidentský souboj není téma a máme se navzájem neradi zase pro jiné věci. Je nám přirozené vytvářet tlupy „my a oni“ a zažíváme to několikrát za den, i na pražském autobusovém nádraží Černý Most mezi cestujícími Student Agency a Dopravního podniku města Liberec. Vtip je v tom, že v Liberci v tramvaji se zase všichni sejdeme (a nadáváme třeba na ty Pražáky).