Ale je to ještě pozoruhodnější, než se na první pohled zdá. „Nejdřív jsem koupil ten dům v Çukurcumské ulici, potom jsem do něj zasadil děj románu a začal sbírat předměty,“ řekl Orhan Pamuk při své dubnové návštěvě Prahy. „Ty cigaretové špačky jsme museli uměle vyrobit, protože skutečný tabák by se nám do půl roku zkazil. Taky jsem třeba na dobové tiskárně nechal vytisknout staré číslo novin, kam jsem ale propašoval fiktivní zprávu, týkající se děje mého románu.“ Pamuka tedy nelze vnímat jako kronikáře Istanbulu – on si vytváří Istanbul vlastní; a skrz něj nám o svém městě podává zprávu možná přesnější než ty ze školních učebnic.

Stejný pocit vyvolává i četba knihy, která samozřejmě není jenom muzejním katalogem, ale především svébytným dílem držitele Nobelovy ceny za literaturu. V příběhu zkoumajícím (h)různé podoby lásky Pamuk vypráví o muži, který si vytváří svůj vlastní svět. Cítí se do jisté míry svázán tradičními morálními principy (třeba že lhát ženě je špatné), ale plynule vchází do principů vlastních (lhát ženě je nutné, abychom prodloužili chvíle společné rozkoše). Když ho důsledky jeho chování dostihnou, ukryje se do vlastní představy „nevinnosti“, kterou vytváří sbíráním drobných model (předmětů, jichž se jeho vyvolená dotkla) a vzpomínáním na minulost.

S charakterem hlavního hrdiny souzní Pamukův styl „tekutého“ psaní (což je místy rozčilující, nicméně plně funkční), v němž nic nemá přesné obrysy a všechno je trochu zastřené melancholií. Tak vzniká Istanbul, který se může a nemusí krýt s obrysem skutečného města. Pamukův Istanbul v Muzeu nevinnosti zabydlují také postavy z autorových předchozích knih (sloupkař Celâl Salik z Černé knihy, básník Ka z románu Sníh či sám Pamuk s rodinou) i jeho oblíbené motivy (tajemné symboly, které namísto skrytého významu vyjadřují jenom nejasnost a chaos, nebo ztrácení a zdvojování identity).

Důležitý je v Muzeu nevinnosti čas, vyjádřený důmyslně samotnou stavbou románu. Po první, lineárně vyprávěné části, odsýpající stejně rychle jako štěstí vášnivého bigamisty, přichází část druhá, v níž lineární čas přestává fungovat, děj se posouvá vpřed i vzad, jak vypravěč potřebuje, detaily vystupují do popředí na úkor toho, co obvykle považujeme za celek, a trpělivost nás čtenářů, zvyklých na příběhy řečené v přímce, je vystavena zkoušce.

Sám autor k tomu v knize píše tento odstavec o nástěnných hodinách: „Nech je tikat, vždyť nikomu neškodí,“ říkával občas Tarik bey své ženě. „Aspoň nám připomínají, že dům je dům.“ Mám dojem, že jsme s touhle myšlenkou – já, Füsun, Feridun i návštěvy, které tu a tam přišly – souhlasili. V tomto ohledu nesloužily nástěnné hodiny k tomu, aby připomínaly čas, tedy aby nás chvílemi nutily uvědomit si, že se věci mění, ale právě naopak k tomu, abychom cítili a věřili, že se vůbec nic nezměnilo.

Se změnou životní situace hlavního hrdiny a s novým obdobím jeho lásky začíná třetí část románu, v níž se lineární čas znovu rozběhne jak motor chevroletu a trpělivost čtenářů je odměněna vyvrcholením velkého milostného příběhu.

Držitel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk při své dubnové návštěvě Prahy

Držitel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk při své dubnové návštěvě Prahy

FOTO: Kateřina Šulová, ČTK

Těžko říct, co všechno krom podpisu jsme si mohli odnést z Pamukových pražských vystoupení (která budilá dojem, že v nich jde hlavně o oslavu těch, kdo ho do Prahy přivezli – ostatně i na pozvánce k setkání s autorem byla jména festivalového prezidenta a pražského primátora vytištěna výrazněji než jméno Pamukovo). Zřejmě nejblíž se k Orhanu Pamukovi člověk dostane čtením jeho románů, mezi nimiž patří Muzeum nevinnosti k těm nejčtivějším a nejpůvabnějším. Četbu lze následně doplnit ještě výletem do Istanbulu, do Çukurcumské ulice. Já už začal shánět letenky.