Co je to, co vás v náhledu na divadlo spojuje?

MK: Základní principy, které se v naší tvorbě opakují, můžou působit poněkud banálně. Ale jsou to archetypy, které nám přinášejí inspiraci. První je bezpochyby smrt. Smrt je všudypřítomná entita – pořád máme před sebou horizont, čas, který nám zbývá. A zároveň je tu věčná touha vědět, co přijde pak. Dalším takovým inspiračním motorem je ženská energie, která vždy překoná nejrůznější překážky. Silný ženský element figuruje téměř ve všech našich inscenacích. A snad nejpodstatnější je pro nás dětská hravost, fantazírování. Člověk si v divadle vytváří banální pravidla, stejně jako dítě při hře. Díky nim se potom stává svobodnějším. Když si totiž stanoví, že zrcadla jsou brány do tajemných říší, pak jimi jednoduše budou.

Hravost jste myslím dokonale uplatnili v baletu Čarodějův učeň v Národním divadle…

LT: Ona už lužickosrbská legenda o Krabatovi je plná kouzel, my jen stáli před úkolem ukázat tu magii na jevišti. Ačkoli jsme si ze začátku plánovali nejrůznější copperfieldovské triky, nakonec jsme se rozhodli pracovat právě s principem divákovy fantazie. Aby někdo mohl létat, není nutné důmyslně skrývat lanka, na nichž je zavěšen, stačí je prostě „nevidět“.

Takže na vaši inscenaci musím přijít připravená uvěřit čemukoli?

MK: Víra je faktor, který propojuje hravost, smrt i ženský princip. Nemluvím samozřejmě o víře v náboženském smyslu, ale o čisté víře, že je možné i něco, co odporuje veškeré logice. Krása divadla je ale samozřejmě v tom, že se to nemusí pokaždé podařit. Záleží jen na aktuální schopnosti diváka vstoupit do světa imaginace.

Často také kombinujete nejrůznější prvky – tanec, hudbu, slovo. Děláte to čistě proto, že je v tom divadlo tak svobodné?

MK: Myslím, že kombinujeme prostě proto, že můžeme. Věříme, že některé věci působí v rámci struktury a tektoniky díla silněji, když jsou vyjádřené tancem, jiné zas fungují lépe v písni nebo slově. Odmítáme pravidla, že u jednoho konkrétního žánru nelze využít pohyb a do jiného se zase nehodí zpěv. Vybíráme vždycky ten způsob, který má největší schopnost otevřít imaginaci a asociaci. Když například někdo řekne „Miluji tě!“, často je to daleko méně silné, než když to samé vyjádří nějakým drobným gestem.

LT: Je známé, že lidi rádi luští křížovky. Když se tedy na jevišti objeví cosi, co je třeba domyslet, přichází to pravé vzrušení. A ve chvíli, kdy na to přijdu a ještě ke všemu se na stejném místě zasmějí všichni diváci, jde o nenahraditelný kolektivní zážitek. Ale tohle spolubytí je samozřejmě jen jeden aspekt divadla. Mohl bych tu dál dlouze rozebírat, že jde také o jakýsi rituál, o konvenci…

Z vaší tvorby mám dojem, že právě rituál vás dost zajímá. A to i na tematické rovině.

LT: O rituálu v divadle lze mluvit ve dvou rovinách. Pokud jde o tu méně vzletnou, ověřili jsme si například, že neplatící divák je ten nejhorší možný. Hráváme občas inscenaci Malá smrt venku v parku, kde se mohou kromě publika zastavit i náhodní kolemjdoucí. V těchto dvou skupinách se krásně zračí, že v divadle extrémně záleží na konvenci. Neplatící diváci si klidně nahlas povídají, protože jednoduše nepřistoupili na pravidla hry. Mluvíme-li tedy o rituálnosti v tomto smyslu, je skutečně spousta věcí, které musí tvůrci i diváci dodržet, aby se zrodilo divadlo.

Takhle otázka ale sahá daleko hlouběji. Spousta lidí se třeba každoročně rozkřikuje, jak nenávidí Vánoce, ale stejně je pokaždé všichni slavíme. A to, že původní slunovrat křesťané obalili svými legendami a vlastně si ho pro sebe ukradli, pro nás nehraje roli. Pořád po svých předcích dodržujeme vánoční rituál a vlastně ani nedokážeme vysvětlit proč. Stejně jako ptáci táhnou na jih, aniž by si uvědomovali důvod. Je to zkrátka nějaká zkušenost, která se po staletí předává a nelze ji vysvětlit, jen prožít. Takhle je podle mě možné chápat i divadlo.

Vy o divadle mluvíte jako o vysoce vážné až magické věci, ale vaše inscenace se často nesou ve velmi lehkém duchu…

MK: Divadlo totiž zdaleka nepracuje jen s hlubokými záležitostmi ducha. To by už ani nebylo divadlo, ale spíš meditace. Vedle duchovních stránek nikdy nesmí postrádat ty pudové, které bychom ze sebe třeba i rádi vymýtili. Nejnižší a nejvyšší hodnoty tu stojí rovnocenně vedle sebe a právě v jejich pnutí tkví ta krása. Podobné napětí je totiž odjakživa v každém z nás, proto můžeme v hledišti zažít vzrušení, očistu nebo i zklamání.

Evidentně vás zajímají především odvěké principy zakořeněné v člověku. Jak tedy nahlížíte na poněkud pomíjivé politické či společenskokritické divadlo?

LT: Ještě se nám nestalo, že bychom zatoužili něco takového udělat. Ale já mám obrovskou pokoru k vývoji, jímž člověk prochází, takže nechci tvrdit, že se to nikdy nestane.

MK: Já si spíš myslím, ačkoli se na mě možná někdo bude zlobit, že nežijeme v až tak katastrofální době, která by vyžadovala kritický postoj. Dnes je všude slyšet spousta názorů, jak by co mělo nebo nemělo být, a ve výsledku je to jen nihilistické plácání. Opravdu nemám nic konkrétního, co by se mě tak bytostně dotýkalo. A žádný umělec nemůže tvořit o něčem, co se ho bytostně nedotýká. V době minulého režimu mělo politické divadlo úspěch, protože pojmenovávalo něco, co se týkalo všech. A soudobí tvůrci dost možná touží po podobném úspěchu a po určité revoltě, která ale teď zkrátka není tak silná.

LT: Tak bych to úplně neviděl. Politické umění je daleko hlouběji spojené s naší tradicí a identitou. České divadlo často nahrazovalo vyjádření se ke společenským otázkám. A to už za doby národního obrození. Vnímáme funkci divadla jinak než ve světě. Otázkou je opravdu spíš to, zda žijeme v době, kdy je třeba utíkat z bezprostřední reality a vyjadřovat se k ní skrze společenskokritické umění… Já osobně moc rád sleduji i divadlo, které se ptá po současnosti a má sociální rozměr. Jen zkrátka sám nemám potřebu něco takového dělat.