Prozaika Jiřího Drašnara (nar. 1948) znalo vždycky jen pár nadšenců. Zatímco v kavárnách pro chytré se diskutovalo o tom, jestli je Miloš Urban přeci jen o něco lepší než Michal Viewegh a jestli další knížka Jakuby Katalpy bude zase o kus nesmyslnější než ty předchozí, nadšenci si doma pod peřinou četli. A žasli. Nepřestávalo je udivovat, že v češtině může vznikat něco s tak jasnou ambicí, něco tak zřetelně světového, že si s tím klasický domácí literární provoz prostě neporadí.

Pravidla české literární slávy jsou legrační. Nejjistěji si ji způsobíte chozením do správných hospod. Občas funguje snaha o provokaci, o mediální průnik. A až příliš často zabírá nezřízená nadutost a připomínání vlastní velikosti kdekoliv. S růstem talentů ve všech třech disciplínách pak mizí jména těch, kteří umějí psát knížky.

Kdo dnes zná Viléma Hejla, autora úžasné exilové Zásady sporu? Kdo kdy slyšel o Tadeáši Bironovi, básníkovi, který roku 1998 jedinou neviditelnou sbírkou přeskočil snad celý tehdejší Petrov? Kolik lidí mělo v rukou Drašnarovo opus magnum, ságu O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu? A to jsou jen jména, ke kterým se různými náhodami dostal jeden sloupkař. Co takových jmen v české literatuře je?

Pokaždé, když umře velký spisovatel, zůstane údiv. Jak může Bůh plýtvat něčím tak strukturovaným? Obdivuhodným? Jak mohlo zmizet něco tak nenahraditelného? Když jde o spisovatele neznámého, přidá se ještě otázka společenská. Jak to, že to nikdo nepoznal? Co je u nás špatně? A někdy ty otázky vynesou na světlo toho, kdo tam patří. Jeden ze dvou, možná tří opravdu zajímavých polistopadových českých spisovatelů, Jiří Drašnar, zemřel 17. března.