Samir a Hikmat, hlavní postavy vašeho filmu, žijí v Ramalláhu na Západním břehu Jordánu a marně se snaží setkat se svými příbuznými v Gaze. Proč je to tak těžké?

Západní břeh a Gaza jsou dva malé ostrovy, oddělené státem Izrael. Kdo se chce dostat z jednoho na druhý, potřebuje povolení, které je téměř nemožné dostat. Jde o součást izraelské okupační politiky. I my museli natáčet se třemi štáby. Já byla na Západním břehu, člověk s průkazem z východního Jeruzaléma v Izraeli a zase jiní lidé v Gaze – s těmi jsem se dokonce osobně nikdy nepotkala, veškerá komunikace probíhala po telefonu a e-mailu.

V devadesátých letech ještě žádná separace nebyla, lidé z obou míst se mezi sebou ženili a vdávali. Dneska je spousta rodin rozdělená. Samir a Hikmat pocházejí z Gazy. Samir odjel do Ramalláhu studovat a Hikmat se tam podruhé vdala – měla štěstí, že mohla vycestovat ještě v roce 2006, protože pracovala pro mezinárodní neziskovou organizaci. Zpátky už ale nesměla. Se svým synem, který žije v Gaze, se chtěla setkat aspoň v Egyptě, ale marně – on od izraelských úřadů povolení vycestovat do Káhiry dostal, ona ne.

Ve vašem snímku je hezky vidět, že i Palestinci žijící na Západním břehu sdílejí stereotypy o životě v Gaze…

Ptala jsem se lidí na ulicích Ramalláhu, jak podle nich Gaza vypadá. Starší generace si ještě pamatovala na své výlety k moři a do rybích restaurací, ale mladí už znají Gazu jenom z televize a učebnic zeměpisu. Říkali mi naučené věty jako „Gaza leží na břehu Středozemního moře“ a podobně, někteří si dokonce mysleli, že je od Ramalláhu vzdálená 500 kilometrů.

Jak tedy vypadá Gaza ve skutečnosti? Jedna z postav filmu říká, že televize ukazují jenom lidi žijící ve stanech, ale ne ty, co obědvají v restauracích…

V Gaze žije jeden a půl miliónu lidí a většina z nich opravdu žije v uprchlických táborech. Byli vyhnání ze svých domovů v letech 1948 a 1967. Ale jsou samozřejmě i Gazané, kteří žijí v relativně slušných podmínkách.

Sám jsem navštívil uprchlický tábor v Betlémě, na Západním břehu, a byl jsem překvapený, když jsem místo stanů viděl domy vybavené televizí…

V Gaze jsou uprchlické tábory obecně v horším stavu. Původně i v Betlémě byly stany, potom je postupně nahrazovaly plechové přístřešky a nakonec, když lidé pochopili, že se domů hned tak nevrátí, začali si v táborech stavět domy. Ale hodně lidí tyto tábory opouští – kdo si to může dovolit, stěhuje se do okolních měst.

Váš film také ukazuje důležitou roli internetu jako komunikačního prostředku, jímž o sobě Palestinci dávají vědět světu…

Nová média jsou pro mě příslibem změny. V souvislosti s tématem svého filmu bych zmínila web kampaně Right to Enter, zabývající se právem Palestinců na svobodný pohyb po území okupovaném Izraelem. Tito aktivisté mluví s politiky, úředníky, šíří informace.

Vzniklo také hnutí 15 March, prosazující smiřování stran Fatah a Hamas, což by znamenalo sjednocení palestinského národa. Jednou dokonce drželi hladovku před sídlem palestinské samosprávy, aby ji přiměli obnovit jednání s Hamasem.

Z posledních zpráv mám pocit, že se Fatah a Hamas opravdu sbližují. Je to pravda?

Doufám, že ano. Mluví spolu už dlouho, ale tihle lidé využívají izraelsko-palestinský konflikt hlavně ke svým vlastním zájmům. Jde jim o jejich zisk, ne o prospěch všech Palestinců. Ale možná se to změní, až stará generace odejde a nastoupí nová.

Jeden z vašich předchozích filmů, nazvaný 25 km, se zaměřuje na kontrolní stanoviště na izraelsko-palestinských hranicích. Vzpomínám si, že kvůli takové kontrole mi cesta z Jeruzaléma do Ramalláhu zabrala místo dvaceti minut hodinu a půl, nemluvě o ponižujícím přešlapování v zamřížovaných koridorech. Jaký účinek má tahle praxe na palestinskou společnost?

Když se podíváte na mé filmy, poznáte, že téma svobody pohybu je pro mě opravdu zásadní. Takže můj názor na izraelská kontrolní stanoviště je asi jasný. Obávám se, že někteří Palestinci si na to už zvykli, nezbývá jim nic jiného než to denně podstupovat, pokud třeba musejí dojíždět na izraelské území za prací.

Jaký je vlastně vztah mezi běžnými Izraelci a Palestinci? Máte šanci se setkávat?

Izraelci, které potkávám nejčastěji, jsou právě ti vojáci na kontrolních stanovištích, kteří na mě míří zbraní, když jedu do Betléma navštívit rodinu. Mám dvě izraelské kamarádky, ale obě žijí v Ramalláhu. Jedna si vzala Palestince a druhá je novinářka – když si přečtete její články, bude vám jasné, co si o politice státu Izrael myslí.

Jak vnímáte nedávné parlamentní volby v Izraeli? Změnilo se nějak rozložení sil ve vztahu k Palestině?

Je jedna velice dobrá stránka jménem Visualising Palestine a tam mimo jiné najdete graf, kolik Palestinců bylo zabito v letech 2000 až 2010. Ukazuje, že výrazně nejvíc jich umírá před izraelskými – ale i americkými – volbami. V kampaních izraelští politici vždycky vytáhnou palestinskou otázku a demonstrují na nás svou sílu.

Myslíte, že ještě existuje šance vytvořit dva samostatné státy? Nebo spíš jeden stát dvou národů?

O tomhle přemýšlím celý svůj život. Myslím, že první krok musí být ukončení okupace, obnovení hranice z roku 1967 a možnost spojení mezi Západním břehem a Gazou. Ve skutečnosti nic nenaznačuje, že by Izrael byl ochotný cokoli z toho udělat. I na Západním břehu jsou jednotlivá města od sebe izolovaná. A jestli se ptáte na mé přání, tak to je mít jeden stát, kde by žili židé, muslimové i křesťané a náboženství by bylo zcela oddělené od státu.

Na závěr trochu odbočme. Překvapilo mě, kolik lidí v Palestině mluví anglicky – daleko víc než třeba v blízké Sýrii. Je to dědictvím z dob kolonialismu, nebo současným školstvím?

Asi obojím. Navíc žijeme v globalizovaném světě, zajímají se o nás zahraniční média a nezapomeňte, že Palestina je svatá země, kam přijíždí hodně turistů. Jsme zkrátka součást mezinárodního společenství.

Teď už i oficiálně, Palestina se loni stala nečlenským státem OSN…

Je to jistě dobrá zpráva, protože je vidět, že se náhled na izraelskopalestinský problém někam posouvá. Ovšem zrovna Česká republika patří k zemím, které v OSN hlasovaly proti uznání Palestiny, což moc nechápu.