Článek
Kudrna se se svým týmem jakoby záměrně držel v pozadí dějů. Prezidentských kandidátů se na nic neptal, nepletl se jim, kam nechtěli, jen se snažil sesbírat záběry a ty pak poskládat do místy vtipné mozaiky.
Výhodou této metody je, že není zrovna náročná na koncepci – ostatně nejeden průměrný dokumentarista už pochopil, že když není o čem točit, stačí to nic zachycovat v čase a ono se z toho něco vyloupne. Další bonus potom přináší fakt, že výsledek zdánlivě prostý výrazných autorských intervencí působí na první pohled „objektivně“ a „pravdivě“. A dokonce takřka nezáleží na způsobu, jakým materiál sestříháte. Důležité je jen zachovat přirozené pořadí dějů, aby se dojem „pravdivosti“ nenarušil – v prezidentském klání v zásadě stačilo neprohodit první kolo volby s druhým.
Takto uměle vytvořené zdání „objektivity“ je ale samozřejmě sporné. Autoři jistě měli mezi kandidáty své favority, byli během natáčení a střihu nějak vnitřně nastaveni, pohybují se v rámci svých ideologických rámců, takže i když je jejich snaha zůstat stranou snad míněna upřímně, v reálu je to nemožné a nepovedlo se to ani Kudrnovi.
Ale falešnost hry na objektivitu není tím hlavním důvodem, proč nelze brát dokument Hledá se prezident jako relevantní zprávu o průběhu první české přímé prezidentské volby, za jakou ho vydávají někteří recenzenti. Pomalu se dostávám na tenký led zmíněný v perexu. Taková zpráva by totiž podle mě měla vypadat jinak.
Režisér Tomáš Kudrna byl překvapen vyhrocením kampaně před druhým kolem.
Kdyby si film pustil někdo neznalý českých dobových poměrů, což s časovým odstupem budeme všichni, usoudil by asi, že jsme si na Hrad prosadili na cigaretách závislého alkoholika, který včas pragmaticky vytáhl šovinistickou nacionální a antievropskou kartu. Neřeším teď, jestli tato charakteristika na reálného Miloše Zemana sedí, či ne – pro tuhle úvahu to není důležité. Ale budoucí divák si bude zcela logicky klást otázku, jak mohla tahle postava zKudrnou snímané divadelní inscenace nazvané prezidentská kampaň nakonec vyhrát. Jenže to dokumentaristu nezajímá, sleduje výhradně, co se děje na jevišti, ale do hlediště téměř nezabrousí. Přitom právě tam se ve skutečnosti vždy rozhoduje. A dokonce je na místě se ptát, jestli před našima očima přehraný předvolební divadelní kus má na výsledek volby vůbec nějaký zásadní vliv. Nebylo třeba druhé kolo v jádru soubojem patricijů s plebejci, který dopadl, jak dopadl, prostě proto, že plebejci mají v našem obřím hledišti početní převahu?
Strukturovaná filmová odpověď by jistě i bez nároku na nějakou „objektivitu“ o první české přímé volbě hlavy státu řekla mnohem více než z tohoto pohledu vlastně trochu zbytečný Kudrnův Hledá se prezident. Jenže dokument, který by sestoupil z jeviště mezi lidi, (zřejmě) nikdo nenatočil.