Koncem roku 2012 vydalo nakladatelství Rybka Publishers všech sedm dílů Proustova Hledání ztraceného času v překladu Prokopa Voskovce a Jiřího Pechara, se skvělou studií Josefa Fulky. Jedná se o záslužný, ale především o odvážný počin, uvážíme-li, jaké pověsti se tento milník evropské literatury těší.

Proustova kniha na čtenáře klade nemalé nároky: autor si libuje v rozsáhlých souvětích zatížených metaforami, vsuvkami, často jde proti stylovým zásadám, jež nám vštěpovali ve škole; proplétáme se tu podzemními chodbami několikanásobné závislosti vedlejších vět, putujeme labyrintem pomlček a čárek za podmětem, který se před námi skrývá na samém konci věty, zájmeno předchází to, na co odkazuje. Ani reprodukce skutečností či dějů neodpovídá očekáváním: v románech jsme si zvykli ji „logicky“ považovat za jádro sdělení, ale zde ji nacházíme na požárním schodišti vytvořeném vedlejší větou, protože luxusní apartmá hlavní věty pro sebe nárokuje vypravěčova vzpomínka na tento děj. Anutno dodat, že tato konkrétní vzpomínka má leckdy s tím, co stejná událost znamenala pro druhé či pro něj samotného o pár let později, jen málo společného.

Ale když houpavý a klikatící se rytmus Proustových souvětí přijmeme, najednou se zdá, že autorův charakteristický styl bezprostředně souvisí se zprávou o světě, kterou je nám text připraven vydat. Po pár stránkách rytmu Proustovy prózy už úplně přivykneme, trochu jako když jedeme dlouho vlakem a rytmické otřesy jízdy přestáváme vnímat; když pak ale z vlaku vystoupíme a ocitneme se v krajině, kterou jsme předtím viděli míjet za oknem vlaku, jako by jí něco podstatného scházelo.

O Proustovi se hovoří jako o autorovi společenské fresky či bystrém psychologovi. Hledání je však vedle toho všeho také zprávou o hlubokém, upřímném a autentickém idealismu, o víře v reálnou možnost vykoupení života i s jeho malostí, komičností, urputností a omezeností. A to prostřednictvím umění. Možná ještě důležitější je ale skutečnost, že na život, který je nakonec hlavním objektem vypravěčova zájmu a zkoumání, tato víra zpětně vrhá zářivý odlesk krásy a věčnosti.

Proust je přesvědčený o zásadní mnohoznačnosti všech jevů světa a tento postoj se v textu projevuje často jako binární opozice; vypravěč s oblibou uvádí právě jen dva extrémy na konkrétní škále možných porozumění, přičemž každé z nich můžeme v určitém okamžiku považovat za pravdivé, či dokonce za jediné možné. V dílu Svět Swannových vypravěč vzpomíná, že si jako dítě myslel, že lásku zakoušíme jediným a pro všechny stejným způsobem; k této „mimo nás existující“ lásce sice máme přístup, ale na místě je velká opatrnost, protože každým okamžikem hrozí, že se od „pravé“ lásky odchýlíme, že ji ztratíme z dohledu. Teprve později vypravěč pochopil, že podobně jako si v představách, v mysli, ve vzpomínce osvojujeme místo, kde jsme strávili kus života, má každý svou lásku. A určité místo se nám v představách jeví tím skutečnější, čím větší vzdálenost je dělí od reality, na které se obecně shodneme s ostatními.

Toto přesvědčení ovšem u Prousta nevede k nějakému radikálnímu solipsismu či k experimentálnímu autismu (reálné nebezpečí obojího si uvědomíme při četbě Joyce), protože Hledání vychází z předpokladu, že pokud zaměříme pohled na něčí jedinečné bytí a promítneme je na určité společenské, přírodní a zvykové pozadí, začne ten život být dobře čitelný a univerzální právě ve své jedinečnosti; pozadím se rozumí rodina a společenské sty ky, každodenní rituály, oblíbené knihy či místa, kam hrdina jezdí na prázdniny.

V Hledání vystupuje na tři stovky postav, přičemž svorník této velkolepé fresky ze života šlechty a vyšší buržoazie představuje osoba vypravěče. Nejen jeho konstantní přítomnost nás na pozadí kontinuity a soudržnosti celého díla upozorňuje především na proměnlivost člověka v běhu času. Nejde o koherentní psychologický vývoj hrdiny, jak ho známe z bildungsrománu, ale spíš o lineární nahrazování jednoho stavu jiným, který je naprosto odlišný – například vlivem odcizení či prožitého utrpení –, jako když strhneme příliš opotřebovanou vrstvu nátěru a pod ní se vynoří vrstva nedotčená, zcela odlišná. Nad takovým objevem zachvátí překvapení často především sám subjekt: Nuže tato nová bytost, tak obávaná a tak dobrodějná, která nebyla ničím jiným, než právě jedním z těch rezervních já, jež pro nás osud má v zásobě a jimiž proti naší vůli nahrazuje já dosavadní, jestliže je opravdu už příliš poraněné – a při takové včasné operaci nenaslouchá našim prosbám o nic víc než nějaký prozíravý a o to autoritativnější lékař –, tato nová bytost mi spolu se zapomněním přinášela naopak i téměř úplné vymizení bolesti, možnost šťastného života.

Jacques-Emile Blanche: Portrét Marcela Prousta (1892)

Jacques-Emile Blanche: Portrét Marcela Prousta (1892)

Pro Proustovy postavy je charakteristické, že se nechávají unášet pozvolným pohybem své ho ve zvyku ukotveného života. Toto životní nastavení vlastně předem připravuje ideální prostředí pro budoucí citové a smyslové výboje, umožňuje, aby se znuděný Swann bláznivě a tragicky zamiloval do ženy s pochybnou pověstí, která se mu ani nezdála hezká, nebo aby se tetička Léonie ve své posteli půl dne trápila nad neznámou osobou, jejíž překvapivou přítomnost na důvěrně známých ulicích městečka Combray nedokáže přijmout. Líčené události pak vlastně postrádají napínavost, kterou si od románové četby slibujeme, neboť důležitý zde není kontinuální děj, ale prožívání konkrétního okamžiku.

Jinak řečeno: Hledání nám umožňuje účastnit se procesu, během kterého prchavé dojmy a události života vstupují do řádu vzpomínek, kde se jim díky vypravěčově „nasvícení“ dostává pevných kontur. Tyto kontury jsou jasnější a krásnější, než jaké nabízí chaotická skutečnost, jsou garantem štěstí pro ty, kteří je dokážou vnímat, ať už jim říkají krása, umění či hudba.

Zmínili jsme orchestraci textu na úrovni vět a nyní můžeme doplnit, že návratnost určitých motivů textu vtiskuje řád i na vyšší úrovni. V souvislosti se zásadní mnohoznačností všech jevů světa jsme zmínili autorovu zálibu v binárních opozicích, a patří se upozornit na další pořádající strukturu, již představuje kruh, nebo spíše spirála; touhy a představy, existující napřed jen ve vědomí postav, se posléze stávají součástí skutečnosti, odkud se ale vracejí zpět do vědomí vypravěče a do vzpomínky postavy, tedy do struktur, které ve vyšším patře spirály odpovídají výchozímu stavu: Ale v adrese té zprávy (…) jsem stěží poznal nicotné, osamělé řádky svého písma pod kulatými poštovními razítky a tužkou připsanými doplňky listonoše, znaky faktického vstupu do reality: pečetěmi vnějšího světa, symbolickými fialovými pásy života, které se poprvé připojily k mému snu, podepřely ho, povznesly a naplnily radostí. Připomeňme také autorův záměr, aby nás poslední věty Času znovu nalezeného dovedly zpět na začátek románu.

Vypravěč mluví o uměleckém talentu jako o kombinaci „originálnosti, jemnosti, půvabu a síly“, což výstižně zachycuje i Proustovy kvality. Hledání je zvláštním skloubením smyslovosti a intelektu, které bývají často vnímány jako protiklady. Proustův výjimečný intelekt disponuje psychologickým bystrozrakem, originální imaginací, smyslem pro rytmus a jasnou představou o člověku, jeho slabých a silných stránkách. To všechno jsou nástroje, jež autorovi pomáhají zachytit a stupňovat smyslový prožitek. Ve Světě Swannových vypravěč vzpomíná, jak s rodiči při procházkách obdivovali vodní zahradnictví, které si na toku Vivonny zřídil jakýsi milovník lotosů. Vypravěčova vzpomínka na zrcadlení a prolínání vzduchu, vody, světla, barev a nebe je slovesným pandánem k Monetovým Leknínům. Ukazuje se, že vnímáním toho „nejhlubšího, nejprchavějšího a nejtajemnějšího“ se vypravěči otevírá cesta k tomu, co je „nekonečné“; k pomíjivosti a křehkosti, na nichž spočívá nejen Proustův metafyzický výklad světa.

Život je „průhledný a místy zkalený“; skutečnost je proto třeba nejen zachytit smysly, ale také znovu stvořit intelektem. Umění přesahuje přirozenost, je zářivé, křehké a ve své nesmrtelnosti – ve svých nejlepších pokusech – zároveň pevné a bytelné; umělecké dílo obklopuje tajemství života jasem, dává této tajemnosti vyniknout tím, že rezignuje na nějaké jednoznačné a obecně platné vysvětlení. Umění v Proustových očích vykupuje utrpení a malost lidského života a jeho vypravěč k němu má až nábožný vztah. Na druhou stranu nás umění nemůže uchránit před utrpením, které nám život připravuje.

Když jemný, vzdělaný a žárlivý Swann při pátrání po své budoucí milence Odettě bloudí po bulváru, kde zhasínají plynová světla a lidé se proměňují ve stíny, má dojem, jako by hledal Eurydiku. Po chvíli Odettu skutečně potkává, jakkoli se to v tuto pozdní hodinu zdá nepravděpodobné, a jeho ulehčení je nesmírné. Později se má nicméně dozvědět, že mu Odetta lhala, nebyla totiž v restauraci, jak původně tvrdila, nýbrž na záletech. Tehdejší údajné vysvobození Eurydiky je ve skutečnosti začátkem Swannova očistce. Automatické, bezděčné vztahování se k určitým kulturním vzorcům, jež nám předává umění, zde vyznívá hořce a komicky; místo aby povznášelo, stahuje Swanna v tomto případě doslova do pekel.

Navzdory psychologickému bystrozraku a originální obraznosti se vypravěč přiznává, že nemá to, čemu se obecně říká „pozorovací schopnosti“: od smyslových vjemů, jež na jeho nervózní ustrojení tak silně působí, si neslibuje věrné (čemu vlastně?) a objektivní zachycení, nýbrž sílu a pronikavost jedinečného, individuálního pohledu, jak ho nacházíme ve věcech a v pocitech. Jen takový pohled má naději na přetavení do uměleckého díla. Věci o sobě jsou mrtvé a bez důležitosti; to, co do nich vkládá praktický zájem a provoz, většinou leží mimo vypravěčovo zorné pole, neboť za přirozené cíle lidského snažení pokládá krásu a poznání.

Hledání je velmi „francouzská“ knížka: podává zprávu o savoir-vivre, umění žít, o důvěře ke smyslům a pokoře před mnohostí světa. Dnes, kdy je hodnota věcí jako by předem daná, kdy se svět zdá být zcela prozkoumaný a všechno někam patří, přichází Proustův román s velmi aktuálním poselstvím. Soudobá společnost se zařídila pohodlně, aby se člověk „nezdržoval“: když chceme vědět, jak to někde vypadá, nebo co se tam děje, podíváme se na internet, výrobek zařazuje jeho vzhled a cenová kategorie, o jídle nám to podstatné řekne tabulka o složení a energetické hodnotě na obalu. Zvlášť výmluvně působí nespokojení účastníci zájezdu, kteří v exotické destinaci nenašli přesně to, co sliboval katalog.

Proust na pozadí rigidního společenského rozvrstvení upozorňuje na svěžest světa, na tajemství a novost důvěrně známých věcí. Hledání čtenáře zve, aby se světem nechal znovu okouzlit, aby se v něm rozplynul – neboť je to kniha, jíž jsou přes vypjatý individualismus pohledu naprosto cizí sobectví a egocentrismus – a dotkl se toho, na čem sice participujeme, ale co nás nekonečně přesahuje.