Dokument Kdokolia začíná prohlášením „su Kyničák“. Umíte si představit, že byste žil někde jinde? Třeba v jiné zemi?

To jsem si vyzkoušel mnohokrát. Dlouho jsem byl nomád, představa domova mě omezovala, potřeboval jsem být ztracený, ustavičně se ocitat v cizině, přeneseně i doslovně. Ale tady je to pořád nejlepší. Nikde se tak lehce nenadává na poměry.

Co myslíte, že by se se změnou prostředí proměnilo ve vaší tvorbě?

Barevná teplota, která je daná tím, jak daleko jste nad rovníkem. Nebo jak vysoko nad mořem. Přeleze vám do palety, aniž si toho všimnete. I když k tomu, abych viděl stepní světlo, se stačí dopravit z Knínic o dvacet kiláků pod Brno.

Mnozí výtvarníci stráží posvátnost vlastního díla. Z vašeho vystupování ale cítím civilnost. O svých malbách mluvíte jako o výsledku procesu, který je důležitější než samotné dílo; navíc je máte schované ve stodole, zaskládané tak, že se k nim ani nedostanete.

Obávám se, že jsem to zrovna já, kdo propaguje, že v obraze se nachází jakási svatost nebo past na ducha! Ani za ta léta mi nedošlo, co obraz vlastně je, jak může být tak živý. Máte pravdu, že v tom ohledu používám záměrně buranský jazyk, abych se odstínil od množiny vyznavačů velkých slov. Bohapustá duchaplnost je pro mě velký strašák.

Obrazy jsou blízké a svým blízkým člověk chce dát všechno, zároveň je na ně podstatně přísnější. Je v tom prostě obojí: ukrutně mi na tom, co dělám, záleží, ale současně to nechám, ať si to žije, jak chce, třeba zarovnané ve stodole.

Kde tomu hrozí i napadení hmyzem, jak je dobře vidět v dokumentu Kdokolia. Jak na takový následný život obrazů pohlížejí galeristé, kurátoři nebo sběratelé, když vás navštíví?

Já dost dbám na technologii, používám stálé a ty nejkvalitnější materiály. Ale obraz má i svou historii. Když má někdo můj obraz z doby, kdy je nikdo nechtěl a kdy mi hnily v průjezdu, tak bude mít uhnilý obraz. Život je součást malby. I když musím přiznat, že kdyby moje obrazy nechal hnít někdo jiný než já, tak bych se ošíval.

Proč si myslíte, že by vaše obrazy měly putovat? Proč by je měli vidět jiní lidé, proč by je měl vlastnit někdo jiný?

Pohled na obraz se skládá ze dvou polovic, jednu jsem namaloval já a druhou půlku dodá divák. Obraz tedy může být blbý vinou blbého diváka a taky naopak: superdivák dostane do blbého obrazu úžasné světlo. Autor může ovlivnit jen svou část, tudíž musí vydejchat, že zbytek zůstává otevřený. S divákem ho svazuje spoluautorství.

Takže obrazy nemohou hovořit samy za sebe?

To je věčná otázka. Kdyby mluvily „samy za sebe“, byla by to čistá mystika. Na kterou mimochodem věřím – říkám tomu „jení“. Všichni zároveň víme, že pravým médiem obrazu je kontext, veškerý smysl přichází od kontextu. Nedá se mu uniknout, ale zdá se, že některá díla k němu mají alespoň mírnou odolnost a jiná naopak riskantně sázejí skoro výhradně na něj. Prostě je v tom různost, něco za něco, každý extrém získává i tratí svoje. Autorka románů třeba nemůže reagovat tak účinně jako novinář, zato může vytvořit něco, co přesahuje pouhou reakci.

Pro své umění užíváte tři kanály: malbu, slovo, hudbu. V čem vám který vyhovuje?

Možná je to dokonce tak, že z toho nepotřebuju nic. Sám málo poslouchám hudbu, málo čtu a ne dost chodím na výstavy. Strašně však potřebuju ten původní důvod – zjišťovat, z čeho ta hudba, text nebo obraz povstaly. Prostě mě dřív zajímá svět a teprve až pak umění, jen jako instrument. Takže nakonec přece jen musím trochu číst… Přitom uznávám spoustu malířů, kteří vysloveně dělají obrazy. Ale opakuji, já chci dělat svět. Tímto mémem jsem se tuším nakazil, když jsem si ve čtrnácti četl na intru Chalupeckého.

Ale ať už dělám cokoli, strašně se přitom nadřu. Píšu pomalu, maluju taky čím dál pomaleji. Kdybych si fandil, tak bych si to vysvětlil tím, že člověk vnímá jen odpor – neboli všechno, co mi jde samo, vůbec nezaznamenám, i kdyby toho bylo třeba 95 procent.

Proč vás zajímá právě to, co klade odpor? A lze to nějak pojmenovat?

Podle Newtona se akce a reakce vyskytují v páru. Ne jako příčina a následek, nýbrž zároveň! Podobně symetricky si představuju odpor – to není něco na protivné straně, ale hned tady, u mě. Takže s ním normálně pracuju. V taiji to máme podobně.

Vladimír Kokolia: z cyklu Démon rozcestí (2013), k vidění v nové Galerii K.ART.ON (Křižíkova 34, Praha 8) do 7. dubna...

Vladimír Kokolia: z cyklu Démon rozcestí (2013), k vidění v nové Galerii K.ART.ON (Křižíkova 34, Praha 8) do 7. dubna...

FOTO: Vladimír Kokolia

Nedávno jste na Twitteru napsal, že vás průměrně napadne jedna myšlenka za dva dny. To není tak špatné skóre. Jak dlouho tedy vznikala obsáhlá knížka Jení?

Na spisovatelích jsem vždycky nejvíc obdivoval, že dokážou napsat tolik stránek. U Jení to bylo rozložené do celých sedmi let, psal jsem jen v balastních časech, kdy se nedalo dělat nic jiného. Možná ta kniha vypovídá hlavně o množství mého balastního času.

Zaujal mě taky jeden váš tweet, ve kterém sdělujete, že kurátor se objevil až ke konci osmdesátých let spolu s Predátorem a Terminátorem. Já si celou dobu libovala v tom, že jako kurátorka se věnuju hlavně organizaci výstav a neobtěžuji autory a jejich publikum kunsthistorickým lustrováním. Opozici kurátor a kunsthistorik vidím spíš ve prospěch kurátora. Vy ne?

Nemám v těch pojmech moc jasno, vlastně to až tolik neprožívám. Nicméně uznávám, že uměnovědci existují, přijímám též existenci dalších inkarnací, jako jsou teoretici, kritici i ti kurátoři. Všichni by měli mít pestrou stravu, kterou jim ovšem připravujeme my na školách. Nadávám jedině, když vidím, že se někteří cpou jednostranně, jdou jen po chuti a ne po živinách, až se stanou obézní a začnou trpět skrytou podvýživou. Ale to je v každém oboru. Dokud jsou různí a svou moc uplatňují na upřednostnění opravdu různých typů talentů, má z nich výtvarná scéna prospěch.

Vy se věnujete kultivaci podhoubí na AVU už řádku let. Kdybyste měl pojmenovat to, co si mají odnést studenti, které vedete ve vašem ateliéru, co by to bylo?

Tou úplně nejzákladnější misí je asi nepředpojatost. Být připravený na proměnu. Což kupodivu nevylučuje určitou odolnost proti vlivu. Patří k tomu i vědomí paradoxu, jak ostatně ukazuje předchozí věta. A že bez intenzity se jednoduše nestane nic.

V našem ateliéru pěstujeme určitý druh koukání na obraz, snažíme se ho brát doslova. Tím se možná trochu lišíme od ostatních. Ten pohled se dá celkem naučit – podobně jako broušení desky nebo kreslení. Zato pro dosažení aspoň bazální úrovně nepředpojatosti si někdo musí málem přebudovat osobnost.

To zní, že by to mohl být i bolestivý proces. Kolik studentů od vás uteklo?

Akademie má být těžká. Nejtěžší je ale svoboda, takže akademie musí být taky svobodná. Od svých studentů nečekám nic menšího, než že se překonají. Svoboda se nejsnadněji získá proti něčemu a můj servis studentům spočívá kolikrát v tom, že je nějak omezím. Je to ovšem vysloveně individuální. Avšak stane se i to, že celá ta akademie studentovi k ničemu není – a to je nejlepší důvod k tomu, aby odešel. I když je jinak třeba dobrej. Úžasně talentovaný Jakub Romanov se tak nechal vyhodit ze školy, po pár letech ale znovu našel důvod, a dokonce byl znovu přijat.

Za tu dobu se vyskytla spousta takových heroických momentů, na které vzpomínáme s vlhkým okem: když Ondra Basjuk ve třeťáku vybral dolní úvrať krize, Vilém Balej popadesáté mistrovsky přemaloval pastu Thymolin, Karel Pivoňka vynalezl další tiskovou techniku, Katka Šedá se přiznala, že týden chodí ve dne v noci svázaná se svou maminkou a všechno dělají spolu, nebo když Ján Mančuška přestal kreslit duchy.

Těší vás, že vás mladší kolegové zvolili laureátem Ceny od Dalibora Chatrného, kterou získávají autoři volení skupinou umělců do 35 let?

Imponuje mi už to, že si „mlaďoši“ pro svou cenu našli Dalibora Chatrného. To byl opravdu autentický tvůrce, úžasně čilý, vnímavý a inspirativní chlap. Je to podobné jako s neméně ohromujícím Karlem Malichem, který svou aktuální výstavou právě skvěle připomíná, že žije.

Mě nikdo nemusí přesvědčovat, že ceny jako takové jsou pitomost. Přesto začínám být sentimentální a veřejně přiznávám, že mám z Ceny od Dalibora Chatrného strašnou radost. A mohl bych to teď konečně zabalit, když ve vitríně chovám Chalupeckého cenu pro mladého umělce do 35 let, a teď taky cenu pro umělce starého nad 35 let…

Ještě to nebalte, ještě si počkejte na cenu za zásluhy – třeba na tu Státní. A mezitím můžete sbírat ty neumělecké, jako byla třeba cena Miss Kompost. Jak vypadá takový turnaj v kompostování?

Ve finále dostanete přiděleného přímluvce, v mém případě to byl Václav Větvička, který tu mou hromadu obhájil tak barvitě, že mi to nemohli nedat. Titul vlastně měl dostat on. Mně až zpětně docházelo, jak mě fenomén kompostu, fermentace, přeměny zdánlivě mrtvé, ba nebezpečné masy v živiny odedávna fascinuje. Ostatně i o tom, jaké budou naše obrazy, bezpochyby rozhoduje kvalita kompostu, ze kterého vznikají.