Příběh malé Hushpuppy, která žije v izolované komunitě v říčních bažinách jen se svým otcem, je stejně jako Obamovo dětství spojen s hledáním jednoho rodiče. Zároveň stejně jako Obamova matka také divošský otec Wink v životě dítěte přítomen je i není a nakonec umírá.

Hushpuppy si uvědomuje, že ona a její svět mohou přežít jen ve spojení s vyšším řádem, v němž vše souvisí se vším. Pokud se tento řád a sounáležitost nepodaří udržet, přijde katastrofa, svět zaplaví monstra, která zničí úplně všechno.

Obamův pohled na svět je stejně holistický. Kdyby nebyl, neměl by jeho otec, který rodinu opustil, když byl prezident ještě dítě, a do Ameriky přišel z chudé exotické země, v universu, které Obama dnes obývá, místo. Stejně jako by ho tam nenašli všichni ti, kdo v nejrůznějších podobách a z nejrůznějších důvodů obývají periférii společnosti. Prezident se tak, i ve své politice, opakovaně snaží vtáhnout periférii do centra dění. Skutečnou páteří americké společnosti pro něj nejsou ti nejbohatší a úspěšní, ale ti, kteří se udatně potýkají se životem na nejrůznějších perifériích.

Obamovi kritici se rádi vysmívají tomu, že tento „rádoby“ černošský prezident je vlastně napůl běloch, navíc z nikterak chudé rodiny, a že je tedy od něj pokrytecké se vydávat za mluvčího menšin, přistěhovalců či ekonomicky znevýhodněných. Nechápou, že na periférii se člověk ocitá především kvůli tomu, co nemá, a možná ani nemůže mít; naopak to, co má, nemusí hrát velkou roli. A to je Obamův příběh. Odtud pramení jeho snahy vytvořit „perfektní Unii“, která svým respektem k perifériím a rozmanitosti vtáhne nakonec všechny do svého centra.

Video

Upoutávka na film Divoká stvoření jižních krajin (v kinech od 09.08.2012)

Ideál „perfektní Unie“ se objevil i v Obamově inauguračním projevu, který přednesl při zahájení druhého volebního období. Americký prezident řekl mimo jiné i toto: My, lid, prohlašujeme, že nejevidentnější ze všech pravd, totiž že všichni lidé byli stvořeni jako si rovní, je hvězdou, která nás bude i nadále vést… Naše mise nebude u konce, dokud naše manželky, matky a dcery nebudou vydělávat tolik, kolik si jejich úsilí zaslouží… dokud se s našimi homosexuálními sestrami a bratry nebude před zákonem zacházet stejně jako s kýmkoliv jiným... dokud nenajdeme lepší způsob, jak vítat o lepší život usilující přistěhovalce, kteří i dnes vidí Ameriku jako zemi příležitostí… do -kud všechny naše děti nebudou vědět, nejen že se o ně staráme a radujeme se z nich, ale že jsou v bezpečí před tím, že jim někdo ublíží.

Tato slova mohou připadat mnohým Evropanům jako duté fráze, ale v Americe mají nejen politický, ale i hluboký kulturněspolečenský význam. Obama jimi nastiňuje vizi jiné, lepší Ameriky, než je ta dnešní. Sní o „perfektní Unii“, která je založená nikoliv na homogenitě, ale na diverzitě všeho druhu. Právě toto úsilí o jednotu skrze největší možnou, navzájem se tolerující rozmanitost je podle Obamy na Americe to nejpozoruhodnější. Je to podle něj „neuvěřitelný demokratický experiment“.

Lze dodat, že i jeho prezidentství je dokladem tohoto „neuvěřitelného demokratického experimentu“. To, že byl prezidentem zvolen i podruhé, činí přitom z jedné z nejneuvěřitelnějších stránek tohoto neuvěřitelného experimentu – zvolení černošského prezidenta v zemi, kde ještě před půl stoletím panovala otevřená diskriminace – trvalou kulturní změnu.

Kdyby Obama napodruhé zvolen nebyl, význam této události by byl nejprve nepochybně překryt argumenty o jeho údajně neúspěšné politice v prvním volebním období. Jenže o politiku šlo v případě Obamy vždy až v druhé řadě. Později bychom si tak uvědomili, že skutečným poselstvím nezvolení Obamy napodruhé by -lo, že Amerika odmítla společenskokulturní změnu, kterou Obamovo první zvolení představovalo.

Obama po přednesení své zprávy o stavu Unie

Obama po přednesení své zprávy o stavu Unie

FOTO: Charles Dharapak/Pool , Reuters

Barack Obama především není politik v tradičním slova smyslu. Pracuje samozřejmě na uskutečnění konkrétních politických cílů, jako je třeba zlepšení ekonomické situace či navyšování americké bezpečnosti, ale duší je především vizionář. Jeho inaugurační projev místy zněl jako kázání a ze shromážděného davu se ozývalo rytmické přizvukování, které lze zaslechnout v Americe při bohoslužbách.

Mnozí analytici vnímají Obamovo vizionářství jako politickou slabinu, která mu zabraňuje v lepší komunikaci i v řízení politického provozu. Na mnohé působí spíše jako profesor nebo kazatel. Jeho přesvědčení o správnosti vize, kterou pro Ameriku má, ho dokonce málem stálo znovuzvolení, když prohrál první prezidentskou debatu s Mittem Romneym především proto, že viditelně pohrdal jeho intelektem, nebo spíše „nevizionářskou“ přízemností.

V inauguračním projevu se opakovaně odvolával na principy americké demokracie, tak jak je formulovali otcové zakladatelé. To ale činí téměř povinně každý americký prezident, protože principy vtělené do Deklarace americké nezávislosti a americké ústavy jsou základem jakéhosi občanského náboženství, které drží tuto rozmanitou zemi po -hromadě. Obama se ale nebál v inauguračním projevu argumentovat, že právě věrnost základním principům americké demokracie vyžaduje nové odpovědi na nové výzvy, tedy změnu.

Obranu individuálních svobod, na nichž Amerika stojí, dnes už totiž nelze zajistit individuálně. Je to možné jen s pomocí kolektivní akce. A právě nyní, více než kdykoli v historii, musí Američané čelit novým výzvám společně, jako národ a lid.

V tomto volání po kolektivní odpovědnosti, v níž důležitou roli hrají i stát a vláda, reprezentuje Obama nejjasněji filosofický odklon od éry, kterou v roce 1980 začal jiný vizionář, Ronald Rea -gan. Politická filosofie, která tehdy zvítězila, spustila éru ekonomického neoliberalismu a bezbřehé víry v individualismus, který si vystačí sám, bez přílišného poručníkování státu i ohledů na jiné. Jeho uměleckým symbolem se stal finanční jestřáb Gordon Gekko v podání Michaela Douglase ve filmu Wall Street, s jeho slavným sloganem „Chamtivost je dobrá“.

Obamovo znovuzvolení tuto éru symbolicky zakončuje. Do prezidentského úřadu ho sice vynesla krize způsobená neodpovědností trhů, tedy jakýsi symbolický krach éry chamtivosti, ale po masivních intervencích Obamovy vlády, které pomohly zachránit finanční trhy od možná až globálního kolapsu, se začaly z Wall Street znovu šířit názory, že krize z roku 2008 je jen malé zaškobrtnutí neoliberálních praktik. Obama ale naopak požaduje větší regulaci i výraznější roli státu obecně. Vyzývá k systémové změně, i když nevolá po konci kapitalismu, jak ho obviňují jeho nejradikálnější kritici. A voliči znovuzvolením rozhodli i tento spor v Obamův prospěch.

Jiří Pehe

Jiří Pehe

FOTO: Archív, Právo

U vědomí toho prezident – navzdory republikánské většině ve Sněmovně reprezentantů a hrozbě pádu USA z tzv. fiskálního útesu – odmítl na konci roku 2012 kompromisy, které by zachovaly nízké daně pro bohaté: Naše země nemůže uspět, pokud zmenšující se skupina nejbohatších se má velmi dobře a zvětšující se skupina jiných má vážné problémy. Amerika se musí opírat o široká ramena rostoucí střední třídy.

Jako vizionář ovšem chápe, že mnohé „obnošené“ sociální projekty a programy už dnes nestačí. Amerika musí nabízet nové ideje i technologie, změnit svůj těžkopádný daňový systém, reformovat školství a především vybavit občany znalostmi a dovednostmi, které potřebují, aby uspěli i v globální soutěži.

I při těchto nevyhnutelných změnách ale nadále věříme, říká Obama, že každý občan si zaslouží základní dávku bezpečnosti a důstojnosti: Musíme učinit těžké kroky vedoucí ke snížení nákladů na zdravotní péči a rozpočtového deficitu. Ale odmítáme přesvědčení, že Amerika si přitom musí vybrat mezi solidaritou s generací těch, kdo tuto zemi vybudovali, a investováním do generace, která bude budovat naši budoucnost.

Výhody jedněch prostě nemohou automaticky znamenat znevýhodnění jiných. Jde o to, aby Amerika byla opět „jedním národem“. Ekonomicky, kulturně, politicky i občansky.

Těmto Obamovým aspiracím nelze rozumět, pokud budeme jeho vize i politiku analyzovat z ideologických pozic. Mnohem více pochopíme, když se začteme do jeho knih. Už v té první, nazvané Cesta za sny mého otce, se objevují motivy začlenění a vyloučení. Jako syn černošského otce, přistěhovalce z Keni, a bílé matky hledá odpověď na svou celoživotní otázku: Není právě odlišnost a rozmanitost tou největší devízou Ameriky? Co to ale znamená být jiný než ostatní a zároveň být Američanem jako všichni ostatní?

Obamův souboj s konzervativním křídlem Republikánské strany a s hnutím Tea Party se ve svém jádru týkal právě této otázky. Zatímco konzervativci útočili na prezidentovu jinakost kvůli tomu, že je míšenec, má exoticky znějící jméno a žil v mládí mimo Ameriku, a zpochybňovali dokonce i jeho americké občanství, Obama a jeho příznivci argumentovali, že právě tato jinakost je esencí Ameriky. A zvítězili.

Video

Upoutávka na film Pí a jeho život

Jak někteří obdivovatelé, tak někteří kritici o Obamovi tvrdí, že je přesvědčen o správnosti svých vizí i proto, že má jakési vyšší poslání, že je tedy vlastně vykonavatelem jakési vyšší historické, možná boží spravedlnosti. V tom mají částečně pravdu.

Není náhoda, že dalším prezidentovým oblíbeným filmem v minulém roce byl Pí a jeho život, kde hlavním hrdinou je trosečník, který přežije tři čtvrtě roku na moři v souboji i vzájemném respektu s „monstrem“ v podobě tygra jménem Richard Parker, neboť věří v boží prozřetelnost a souvislost všeho se vším.

Zdálo se, že v prvním volebním období právě tento poněkud mesianistický postoj vyvoleného zabraňoval Obamovi vidět, že žádné, ani sebevětší kompromisy nepřesvědčí republikány o správnosti jeho vize.

Jinými slovy, zatímco Obama měl tendenci vidět své návrhy na změny jako téměř zjevené pravdy, které se opírají o jeho nejniternější životní zkušenosti a poslání, republikáni je nahlíželi ideologickou optikou: jako souboj pravice a levice, socialismu a konzervatismu. Obama pro ně navíc představoval takový odklon od zavedeného politického paradigmatu, že uvěřili, že nikoliv archaické názory konzervativního křídla jejich strany, ale Obama představuje výchylku, kterou příští volby zkorigují.

Ukázalo se ale, že posun dosavadní periférie do centra, který Obama reprezentuje a podporuje, je mnohem hlubší a trvalejší proces, než chtěla věřit strana, kterou politicky symbolizovali úspěšní bílí protestantští muži. Po znovuzvolení Obamy je už jasné, že se Amerika zásadně mění a že Obama není jen iniciátorem této změny, ale spíše jejím produktem a symbolem. Demografické a kulturněspolečenské změny jsou k republikánům neúprosné. Nezměníli se oni, budou politicky dál upadat.

Většina, kterou dnes mají republikáni ve Sněmovně, jim zatím sice umožňuje i ve druhém volebním období praktikovat zákopovou válku, která odmítá kompromisy, jenže ze svého znovuzvolení se poučil i Obama. Pochopil, že boj o zvýšení daní pro bohaté, liberalizaci přistěhovaleckých zákonů, rovná práva pro homosexuály či větší kontrolu střelných zbraní nevyhraje pouhým přesvědčováním. Už v prvních týdnech po znovuzvolení vystupoval vůči opozici mnohem rezolutněji. Jelikož lid podle jeho názoru potvrdil jeho opětovným zvolením i zjevené pravdy, které reprezentuje, tlačí a bude tlačit republikány do pro něj výhodných kompromisů s pomocí argumentů, že právě oni se vzpírají pravdě, když se vzpírají vůli amerického lidu. Jelikož si republikáni dobře uvědomují, že pokud se vývojové trendy v americké společnosti nezmění, mohli by opět výrazně tratit už v příštích volbách do Kongresu, začínají se vzdávat názorových extrémů.

Obamova víra, že právě on může vytvořit „perfektní Unii“ všech Američanů, se tím docela jistě nedočká úplného naplnění, protože pro část Ameriky zůstane nadále nepřijatelným. I tak má ale na své straně společenský pohyb, který spíše posiluje jeho pozice.

Po Obamově prvním zvolení si mnozí mysleli, že to hlavní, možná jediné, čím se zapíše do historie, je, že se stal prvním Afroameričanem v Bílém domě. Ukazuje se ale, že 44. americký prezident bude symbolizovat i jistý kulturní a politický předěl v dějinách USA, konec krachujícího étosu éry, na jejímž počátku stál prezident Reagan.