Být učitelem na vysoké škole dřív znamenalo hledat témata k přemýšlení, zkoumat je a přesvědčovat studenty, aby začali myslet sami. Dneska to znamená hledat grantové příležitosti, vyplňovat jejich formuláře a přesvědčovat studenty, aby se jich na školu přihlásilo co nejvíc. Místo aby akademici dělali, co chtějí, dělají to, na co mají šanci sehnat peníze. Všichni vědí, jaká témata jsou ta správná, a grantová prostituce vede k publikování tisíců a desetitisíců článků, studií a sborníků, které jsou užitečné jen jako výdajový doklad. Podívejte, dotační záměr byl naplněn!

Každá rozumná společnost v dějinách platila pečlivě vybranou část svých lidí za to, že nedělali nic. Katolická církev žije z tradice svých mnichů a jeptišek, kteří mají dost času ji posilovat a intelektuálně obnovovat. Immanuel Kant, jak píše K. P. Liessmann v Teorii nevzdělanosti, prvních deset let své práce na univerzitě nepublikoval ani řád ku. Proto pak změnil svět. Adokonce i americké univerzity, posedlé svým systémem „publikuj, nebo zhyň“, prý pořád ještě svým profesorům občas dopřejí sabbatical, placený rok volna na přemýšlení a volné psaní.

S možností nedělat nic, bez každodenního nesmyslného tlaku na výkon, se dostavuje touha i schopnost naplnit nějaký skutečný smysl. Dosáhnout výsledku, který se vymyká měření. Samozřejmě ne u každého. Většina věcí, které zůstaly v kolektivní paměti na věky, ale vznikla bez nucení k výkazům činnosti. Od Platóna přes Koperníka, Montaignea, Galilea, Newtona, Mendela, Freuda či Derridu, každý opravdový posun lidstva stál na dostatku času a volnosti k jeho využití.