Pokud mají příběhy těchto tří odvážných žen něco společného, je to asi odhodlání jít do krajnosti pro své přesvědčení, že člověk nemůže stát opodál a jen tak se dívat, jak je svět kolem něj nenormální a nespravedlivý. Bohužel se k nim ale nepřidalo umění té čtvrté. V Zakázaných hlasech zůstávají všechny tři fascinující příběhy jen načrtnuté a nedořečené a divák si neustále klade otázky: „Ale jak to? Proč?“ A jsou to znepokojující otázky ne nad provozem nesvobodných režimů, ale nad neschopností dokumentaristky. Zvlášť když se v jejím filmu už poněkolikáté objeví sličná pracovnice jisté humanitární organizace, jejíž banální a předvídatelné PR řeči ochuzují skutečné hrdinky dokumentu o čas vyjádřit něco podstatného. I tak toho ale nestihnou málo.

Nejsyrověji ze tří hrdinek na plátně působí Číňanka Zeng Jinyan. Manžela má ve vězení a ona sama dostala trest čtyř let domácího vězení, v rámci něhož se stará i o svou malou dceru. Bez možnosti jakkoli se vzdálit z bytu, ponížená totální klaustrofobií. Záběry na to, jak drobná žena prosí svoje znuděné, obézní strážce, kteří chroupou hamburgery, aby ji pustili s dcerkou na procházku, jsou víc než výmluvné.

Jestli nakonec lze z dokumentu Zakázané hlasy vypozorovat něco obecnějšího, pak že maskulinní výkonné aparáty všech tří režimů nejsou zvyklé na to, aby se proti nim ozývaly ženy. Nevědí, jak se k nim postavit. Tyto zdánlivě křehké bytosti mají dnes navíc hlas zesílený tím, že jejich boj zblízka sleduje globalizovaná on-line společnost. A tolikrát zatracované sociální sítě tak lezou do soukromí nesvobody, chrání tyto rebelky před ještě silnější represí, a kdyby měly existovat jenom pro tohle, tak je to dobrý důvod.