Přitom nás může napadnout, není-li sčítání jablek s jablky nudná a neplodná aktivita, z níž nás nevysvobodí ani jejich porovnávání: některá jsou zelená, jiná červená, jedna sladká, druhá kyselá, avšak pořád to jsou jablka; čím déle je sčítáme, tím větší dostaneme chuť nejen na hrušky, ale i na něco ještě méně sčitatelného.

Není to znak nějaké zpovykanosti, pouze doklad toho, že sčítáním stejného se jen hromadí stejné a na nic nového tímto způsobem nepřijdeme. Netrvá dlouho a začneme mezi jablky hledat taková, která se podobají hruškám.

Chyba je v tom, že chceme sčítat podle vzoru aritmetiky. Různé ovoce v jednom košíku je ale součet jiného druhu: je to kombinace různého podle individuální chuti, která rozhodně nebude sčítat jablka s jablky. Nic z toho, s čím se setkáváme, není jednoho druhu. Zásada, kterou se řídili pejsek s kočičkou, je v zásadě velmi správná; chyba byla v ingrediencích.

Každá politická koalice sčítá jablka s hruškami a je jen třeba dbát, aby ovoce nebylo nahnilé. Každá většina je nakonec zase jen tento nearitmetický součet menšin, byť se to stoupenci většiny brání přiznat. Proto se například ideál vyváženosti stává směšným, jakmile začneme sestupovat k nižším patrům většiny. Ukáže se to, co beztak dobře víme: většinové názory jsou z řádu kupeckých počtů, a proto jsou zcela bez chuti.

Sčítání různého je umění a současně i důležitá lidská schopnost. Žádné jablko – na rozdíl od člověka – v sobě nedokáže odhalit nic z hrušky. Avšak každá lidská bytost je v sobě schopna odkrývat něco z někoho jiného. Každý jsme nějak většinově tím, kým jsme, ale normálně fungujeme jen tehdy, pokud tu a tam dokážeme v sobě prosazovat vlastní výstřednost proti vlastní normálnosti.

Anebo řečeno ještě jinak a snad i přesněji: pokud si všimneme, že hranice, jež odděluje jedno od druhého, je velmi pohyblivá – právě proto, že se v nás samých obojí stále sčítá. Obojí? Vždyť je toho spousta, mezi normálním a výstředním je množství nejrůznějších mezisoučtů, dokážeme být zbrklými pedanty i rozšafnými buřiči. Život má prostě chuť jenom tam, kde se sčítají menšiny, a účinně tak brání vzniku většiny.