Tarantina vždycky fascinovala černošská kultura (setkal jsem se se zlým jazykem, který tvrdil, že ve svých raných interview mladý režisér dokonce napodoboval černý přízvuk) a žánr černošských stříleček ze sedmdesátých let zvaný blaxploitation se mu stal důležitým inspiračním zdrojem (z nějž nejvíc vytěžil ve snímku Jackie Brownová, ale kupodivu ho dokázal zužitkovat i třeba v Hanebnejch panchartech, zasazených do válečné Francie).

Druhým podstatným zdrojem podnětů je Tarantinovi styl spaghetti westernů (jejichž postupy využil v tak rozdílných filmech, jako jsou Kill Bill a opět Hanebný pancharti – úvodní scéna tohoto snímku by mohla sloužit jako výkladní skříň žánru); Tarantinovým vzorem je režisér Sergio Leone a nejoblíbenějším filmem Leoneho western Hodný, zlý a ošklivý (jejž ostatně Nespoutaný Django trochu připomíná svou kompozicí), ale protože je Quentin Tarantino nedostižným profesorem filmové historie, připomíná nám ve své novince hlavně méně známé snímky – výslovně samozřejmě Djanga, bizarní krvák z roku 1966 o pistolníkovi, který křižuje Divoký západ s kulometem (a který se stal zvláštním kultem mezi tvůrci béčkových westernů – postava Djanga se pak objevila ve třiceti dalších filmech, často německé produkce); mezi řádky potom vyzdvihuje například italský western z roku 1968 Velký klid.

 Dva muži na cestě tarantinovským westernem: Christoph Waltz a Jamie Foxx.

Christoph Waltz a Jamie Foxx ve filmu Nespoutaný Django (režie Quentin Tarantino, 2012)…

FOTO: Foto Falcon

V Djangovi Quentinu Tarantinovi už ale nestačí prozkoumávat hranice kinematografie a sestavovat poklady ze starého harampádí, tentokrát jako by chtěl poprvé oslovit i svět mimo kinosály a filmovou krví zalévat rány, které si americký národ v minulosti zasadil. Příběh snímku se odehrává dva roky před začátkem občanské války Jihu proti Severu a řetězů zbavený otrok Django v něm projíždí tradičními otrokářskými státy Tennessee, Texas a Mississippi (při přejezdu vynechá mezi nimi ležící Louisianu, kde paradoxně ve skutečnosti probíhalo natáčení filmu); všude musí bojovat o život, protože pro místní znamená „negr na koni“ ohrožení možná vážnější, než si sami uvědomují. K vykreslení zvrhlosti bílých Tarantino přichází ještě s motivem „zápasů mandingo“, vražedných gladiátorských her, k nimž jsou otroci nuceni – což je smyšlenka s nádechem mystifikace (a zároveň originální pocta zapadlému snímku Mandingo z roku 1975 zpracovávajícímu podobné téma), ale je to smyšlenka ústrojná a funkční, v tarantinovském vesmíru popisující autorovo sdělení líp, než kdyby se rozhodl adaptovat Kořeny Alexe Haleyho.

Poprvé zároveň Tarantino stvořil ryze kladného hlavního hrdinu; „takoví normální zabijáci“ z jeho předchozích počinů sice snadno získali sympatie diváků, ale na ulici po setmění by je chtěl potkat málokdo. Djangova dobrota je zdůrazněna v iniciační scéně, kdy váhá, zda zastřelit bílého padoucha ze zálohy a v přítomnosti jeho syna. Takový charakter je užitečný coby žalobce tehdejšího celospolečenského zločinu, ale zároveň podtrhuje určitou plochost a přímočarost celého filmu. Tarantinovy snímky nebývají psychologické, postavy obyčejně neprocházejí složitějším vývojem a působivost jim zaručuje překročení hranice mezi myslí „běžných lidí“ a myslí násilníků; překročení, jehož se uhranutí a zhnusení diváci můžou na chvíli účastnit – když teď Tarantino překračuje onu hranici zpátky „mezi nás“, není snadné udržet zájem o Djangovo duševno po celé tři hodiny stopáže.

Ani příběh není tak promyšlený, jak jsme u Tarantina zvyklí, a některé z klíčových okamžiků můžou působit až nelogicky (jde o to, jestli divák zůstane zanořen v autorově podmanivém světě, nebo na okamžik vystoupí z jeho osidel a obhlédne jednání postav zvenčí). Skoro jako kdyby sám příběh chtěl říct, že to podstatné není v něm, ale v kontextu, ve věcech okolo.

Film je sestavený ze tří různorodých částí, z nichž nejzáživnější je ta první, kde se Django seznamuje se svobodou a režisér si stejně nespoutaně hraje s westernovými šablonami. Ve druhé, nejdelší části se děj přesouvá ze skal a prérií na bavlníkové plantáže a spolu s krajinou se zplošťuje i Tarantinův tvůrčí přístup, v němž tradiční vyprávění převáží nad filmovými kouzly; největším zážitkem se tu pro mě stává postava starého otroka, který se ve věrnosti svému pánu stává úhlavním nepřítelem ostatních černochů. Ve třetí části vypukne typické tarantinovské finále, v němž se z krve a dynamitu zrodí skutečně svobodný černoch-rebel, jak ho má Quentin Tarantino rád – ostatně není náhoda, že ve filmu vedle Morriconeho a Beethovena zazní i současný rap (skladba 100 Black Coffins rappera Ricka Rosse, narozeného mimochodem právě v Mississippi, kupodivu patří k vrcholům djangovského soundtracku).

Quentin Tarantino je oproti ostatním režisérům v nevýhodě, protože každý jeho film je srovnáván s Quentinem Tarantinem. Objevnost Pulp Fiction ani promyšlenost Hanebnejch panchartůDjangovi nenajdeme, takže leckterý kritik hodnotí autorův nový počin jako lehké (nebo i těžké) zklamání. Ale umění není hitparáda a je pochopitelné, že po Panchartech už ve filmové přesnosti nešlo zajít o mnoho dál, takže se Tarantino vydal jiným směrem.

A tak i když poněkud spoutaný vlastním poselstvím, pořád je Nespoutaný Django dobrý film.