Možná v rozporu s očekáváním samotných médií si nemyslím, že jejich doporučení nějak významně ovlivní konečný výsledek. Hlasy ze štábu poraženého kandidáta Přemysla Sobotky, dosluhující osazenstvo Pražského hradu i řada lidí se špatnou mediální zkušeností sice mluví o silném vlivu médií, často dokonce o mediokracii. Jenže přijmout jejich teorii znamená, že za své přijmete i to, co se nese skryto v jejím podtextu – totiž podcenění role samotných čtenářů.

Ti přece nejsou jen pasivním článkem v celém procesu (na což ostatně přišli mediální vědci už dávno). Minimálně spolurozhodují, co z čteného přijmou či nepřijmou za vlastní, co a s jakým důrazem si zařadí do své, po různých místech posbírané, životní zkušenosti. I vy teď čekáte, co ze mě vyleze, a máte možnost tento text či jeho části vzít jako relevantní, ale taky si říct, že je autor blbec.

Když některá média v minulých dnech otevřeně zveřejnila své politické souřadnice, především tím poskytla čtenářům další informaci navíc. A to nevídaně přímou a srozumitelnou formou. Neomezila jejich svobodu, jak tvrdí zastánci teorie o mediokracii, ale naopak ji rozšířila. Bez obvyklého zamlžování nám bylo řečeno, z jakých politických pozic nám ta konkrétní média sdělují to, co nám sdělují. A jak s touto informací naložíme, je jen na nás.

Vnímám to jako další krok na cestě k tomu, aby se v obecném povědomí pevně zakotvilo, že za každým článkem v novinách či na internetu (včetně zpravodajských) stojí člověk s nějakým politickým názorem, vzděláním, sociálním zakotvením, s nějakými rutinami a s větším či menším tlakem na svou osobu ze strany zaměstnavatele.

Že to zakotvení zatím není příliš pevné, je jistě i vinou dosud za standard prosazované objektivizované žurnalistiky, která se pokouší leccos z výše uvedeného zahlazovat.