Kniha Belindy Bauerové je ovšem současný příběh, dokonce natolik současný, že z něj bude čtenáři nejspíš běhat mráz po zádech. Ne proto, že by hlavní hrdina Steven bojoval s přízraky, zombies, mimozemšťany či jinými populárními náhražkami temnot v příliš bezpečném světě. Zlo Bauerové je docela všední, a právě proto přízračné. Steven se také ze začátku jeví jako tuctová postava. Jeho život kluka z chudé rodiny Bauerová zachycuje s takřka dokumentární věcností. Stevenovo vyrůstání s matkou, bratrem a babičkou vyniká sociální i morální bezútěšností. Ve vzduchu visí stín dávné katastrofy, která všechny navždy poznamenala.

Bauerová nenápadně popisuje trauma, jaké za sebou zanechává násilný trestný čin. K napsání knihy ji prý přiměl rozhovor s matkou oběti jedné vraždy, zhlédnutý v televizi, a úvahy, jak asi vypadá její život potom.

Při sledování svižného vyprávění začne být ale brzy jasné, že skutečné dobrodružství se odehrává někde jinde. A to v duši dvanáctiletého kluka, který se krok za krokem blíží k nalezení hrobu – prostřednictvím komunikace s vrahem. Bauerová vytvořila obraz chlapeckého antihrdiny, jenž má největšího protivníka sám v sobě. Stále znovu musí překonávat vlastní meze, zatímco se pokouší porozumět světu dospělých a odhalit dávnou rodinnou historii. Stevenovým motivem je přitom dát otřesenou rodinu dohromady a znovu vytvořit síť normálních vztahů, která přece kdysi musela existovat. Nejdrásavější jsou snad momenty, kdy se vynoří připomínka skoro vřelých pocitů, jež mezi členy chlapcovy rodiny skrytě existují.

A na druhé straně stojí vrah. Jeho myšlenkovým omezením je vášeň vraždit – a touha pohrávat si s oběťmi, s jejich příbuznými i s policií. Sonda do duše vraha zanechává zvláštní dojem – jako by vraždění bylo svérázným způsobem komunikace těch, kteří jsou z podstaty osamělí. Chlapec i vrah se oba ubírají svými světy, oba vynikají silnou motivací a zarytou vytrvalostí a je jenom otázka, kdy se jejich světy protnou.

Románový příběh Vřesoviště je lineární, ovšem mučivá je cykličnost, s níž se jednotlivé osudy v chlapcově rodině opakují. Dávná tragédie jako by se pořád vracela, protože nutí potomky žít podobně pokřiveně jako starší generace. Domek ukrývá pokoj oběti, kde se řadu let nehnulo s žádným předmětem. Kostky lega opřádá pavučina. Vina se v průběhu času zmnožuje.

Díky své věrohodnosti má Vřesoviště šanci stát se solidní noční můrou pro rodiče, učitele, psychology… a dětem bych ho rozhodně číst nedával. Žánr detektivního příběhu Vřesoviště samozřejmě naplňuje (však také v roce 2010 sklidilo britské žánrové ocenění), ale zároveň má přesah. Bauerové se podařilo zachytit uvažování dvanáctiletého kluka s mizerným životním startem. Kniha také nekompromisně sděluje, že zlo je všudypřítomné, a je tím blíž, čím bezstarostněji si žijeme obyčejný život. Vřesoviště prý začalo vznikat jako krátké vyprávění, a Bauerové se naštěstí podařilo uchovat až do konce spontánnost momentální inspirace. Autorka má za sebou zkušenost se zaměstnáními jako zahradnice, sekretářka, novinářka a autorka scénářů, živit si psaním knih byl pro ni zprvu nesplnitelný sen. Od oceňované prvotiny už vydala dva další příběhy, odehrávající se ve stejné vesnici u vřesoviště. Na své webové stránce autorka uvádí, že píše o zločinu, aby si vydělala. „Ale to není všechno,“ nenápadně pokračuje. Zločin je pro ni příležitost poznat, co jsme vlastně zač.