Hned potom došlo tvrdý v dřevárce. Právě před koncem světa a veselými Vánocemi. Nějak jsem to nechápal. Kdyby se konec světa posunul za Vánoce, mělo by to určitou logiku, ale takhle? To nemá žena ani uklízet?

Ovšem fakt, že došlo tvrdý v dřevárce, je přece jenom trochu zarážející… Možná existuje jistá souvislost mezi koncem světa a topením v kamnech. Ale jaká? V kamnech přece svět nespálím, maximálně nějaké polínko a srovnávat to třeba s velkou sopečnou erupcí, která by ohrozila lidstvo, se mi zdá trochu přehnané.

Potom jsem si vzpomněl na malé kolečko vepředu na kamnech. Teprve po třech letech jsem totiž zjistil, že pokud kolečko lehce přiškrtím, ušetřím až polovinu dřeva. Okamžitě se mi z té hromady, která vyletěla komínem, navalilo a já si uvědomil, že konec světa může způsobit i něco tak malého na kamnech, neboť pokud by i ostatní lidé ono kolečko nepochopili, na planetě by asi zmizelo dřevo. Ještě hůře by to mohlo dopadnout při nepochopení jiných koleček, ale to je již všeobecně známo a mě známé věci nudí, tudíž se zde nebudu vůbec rozepisovat o barevných kolečkách v atomových elektrárnách, která jsou dokonce ještě menší, než to moje na kamnech.

Možná, že ono ztopení tvrdého naznačuje i jisté varování: Věnuj se více maličkostem, podobně jako vědci v Cernu nebo tvoje slepice na zahradě, a nebloumej pořád myšlenkami nad neutěšeným stavem naší galaxie. Soustřeď se raději na to, kam dosáhneš rukama, co zahlédneš na kopci nebo kam dohodíš klackem, popřípadě k tomu přidej večer malé usebrání.

Podle neúprosné logiky, jež nás svírá jako okruží žumpy a nutí provádět hrozné věcí, bych se měl cítit naštvaně, že ten konec světa nenastal a já musím zase něčím topit, ale nestalo se. Kamna zřejmě až tak nesouvisí s koncem světa, nebo jen okrajově, podobně jako nebozízek, rybník a další…

Byl jsem taky nucen překvapeně konstatovat, jak moc a skoro zbytečně poslouchá můj pes povely. Proto jsem pojal zdánlivě divnou myšlenku – Šlo by odnaučit psa poslouchat, a navíc za odměnu? Jinými slovy: je možné osobně znehodnotit jakýkoliv pojem, třeba povel?

Uvedu příklad: pes leží na gauči amy na něho zavoláme. Pokud přijde, nic nedostane, ale kdyby zůstal bez zájmu ležet, nadšeně za ním přiběhneme, začneme ho chválit a zahrnovat pamlsky.

Představil jsem si tento způsob výchovy u dětí a trochu jsem znejistěl. To mi však nezabránilo, abych si nezanaříkal nad samotným osudem slova povel, které zoufale čeká na básníka, jenž by jej očistil, ale protože je jich dnes málo, slovo povel mezitím bobtná a brzy se zhroutí pod zaplevelenými významy jako to měkké bez tvrdého v mé dřevárce.

Abych navrátil slovu jeho místo, pokusím se sám a jen za pomoci básně povel zachránit. Třeba se mi to podaří, potom by toto psaní snad nenapáchalo takovou škodu, jak se zatím zdá.

Báseň Povel: sedni / lehni / vstaň / abys opět rozkvet / nám.

Povel jsem zachránil, teď ještě zbývá ocet.

Ocet: až tě opláchnu / a ty si nevšimneš / čím / zůstaneš sama / a já sám.

Proč jsem ale zachránil také slovo ocet, opravdu nevím. Snad jsem zatoužil navázat na svou předešlou myšlenku, jak malé a levné je stejně důležité jako velké a drahé, viz kolečko u ka men a urychlovač částic v Cernu. Nebo se mi octa zželelo z důvodů naprosto obyčejných – je ze všech žlutých nápojů prodávaných v lahvích skoro ten nejlevnější, ale přitom zároveň nejschopnější, a zasloužil by si tedy trochu více úcty.

A tohle všechno se přihodilo samo od sebe hned potom, co došlo to tvrdý v dřevárce, těsně před koncem světa a veselými Vánocemi.