Hlavní obsah

Představitel polské reportážní školy Włodzimierz Nowak: Sněhurka v Osvětimi

Právo, Lucie Zakopalová, SALON

Włodzimierz Nowak (1958) přijel do Česka uvést knihu Lidie Ostałowské Vodové barvy (2011). Jako šéf reportérské přílohy deníku Gazeta Wyborcza přiblížil také polskou reportážní školu, jeden z nejzajímavějších mediálních a literárních fenoménů u našich severních sousedů.

Foto: Kristýna Svatá

Włodzimierz Nowak

Článek

Hrdinkou Vodových barev je reálná brněnská Židovka Dina Gottliebová, která na příkaz doktora Mengeleho kreslila portréty romských osvětimských vězňů a po válce se o ně s muzeem v Osvětimi soudila.

Hlavní metaforou knihy je pohádka Sněhurka a sedm trpaslíků. Dina Gottliebová viděla stejnojmenný disneyovský film před válkou a Sněhurku pak nakreslila na zeď jednoho z osvětimských baráků, aby udělala radost dětem v táboře. Sedm zachráněných akvarelů je jejích sedm trpaslíků, díky nimž přežila. Portréty zabitých Romů, malované pod hrozbou smrti, jsou ale zároveň raritním svědectvím romského holocaustu.

Po válce se Dina přestěhovala do Spojených států a vzala si jednoho z hlavních animátorů Sněhurky, Arta Babbita. A v tu dobu začíná spor s památníkem v Osvětimi o akvarely, které se mezitím staly součástí muzejních sbírek. Mají obrazy zůstat svědectvím mezi tunami šatů, vlasů a kufrů, nebo se mají vrátit do rukou autorky? A co samotní Romové? Do sporu o „sedm trpaslíků“ se nakonec zapojil celý svět.

Jak je možné, že akvarely přežily?

Příběh jejich záchrany je neuvěřitelný. Po osvobození Osvětimi se v rodině, která bydlela v sousedství tábora, odehrála tragédie – matce zemřelo její malé dítě. Se ztrátou se nemohla vyrovnat, a tak jejího muže a syna napadlo, že jí přivedou jednoho z osvětimských sirotků. Vtáboře bylo spousta dětí, o něž se neměl kdo postarat. Vydali se tam a přivedli malou holčičku. Bývalí vězni jim za to dali nějaký balíček srolovaných papírů…

Vodové barvy jsou literární reportáží. Tradice polské reportáže se zrodila už ve třicátých letech, překvapivě však došlo k jejímu zásadnímu rozvoji za minulého režimu.

Za svůj rozvoj opravdu vděčí cenzuře. Novináři, kteří museli za komunismu psát o aktuálních událostech, byli pod ideologickým dohledem, ale reportéři měli možnost věnovat se konkrétním lidským osudům – třeba traktoristovi nebo dojičce v JZD. Naučili se používat metaforu a alegorii, čtenáři zase číst mezi řádky. Proto se konkrétní, pravdivý příběh měnil ve svědectví o celém systému. Pro reportéra je detail znakem, základem příběhu, metaforou, díky níž popisuje svět.

Současná polská reportáž na toto pojetí navazuje?

Ano, konkrétním příkladem může být právě kniha Lidie Ostałowské. Na jednom snímku v knize vidíme Dinu před kopií akvarelu, kterou namalovala podle fotografie z muzea. Je na ní portrét romské dívky Celiny. Dina se rozčiluje, že na původním obraze bylo odhalené ucho, které ničilo kompozici. Na kopii už Celinino ucho není. Ale portréty přeci nevznikaly jako umělecké dílo, odhalené ucho tam bylo na příkaz doktora Mengeleho, potřeboval ho pro své rasové výzkumy. Mengele se domníval, že fotografie není dokonalá, potřeboval přesně zachytit barvu pleti nebo poměry lebky. Ucho bylo důležitým znakem. Ukazuje, jak byly portréty nelidské, představuje práci Mengeleho i celou mašinérii holocaustu. Výchozím bodem je ale velmi konkrétní detail.

Jste šéfredaktorem reportérské přílohy Duży Format deníku Gazeta Wyborcza, která představuje pro reportéry hlavní prostor, kde můžou publikovat své texty. Jak funguje příloha s dvacetiletou tradicí?

Týdeník Duży Format míval sto stran, ale v současné době – částečně i kvůli krizi – už jich je jen šestnáct. Věnujeme se pouze reportážím, spolupracuje s námi patnáct reportérů, ale řada z nich píše knihy, protože v Polsku je velký zájem o knižně vydané soubory reportáží, takže aktivních je asi pět nebo šest. Naším cílem je, aby reportér byl svědkem událostí, nehledal informace na internetu, nesbíral jen fakta, ale opravdu se stal součástí fenoménu, který popisuje, pochopil ho. Věnovali jsme se například organizaci Fuck for Forest, která točí pornofilmy a výtěžek věnuje na dobročinné účely. Naše reportérka jela kvůli tomu na čtrnáct dní do Berlína. Jiný náš reportér týden hledal „normálního Poláka“, mluvil s mnoha lidmi, jezdil na různá místa – ten obraz skládal z konkrétních rozhovorů. Téma identity je v současné době v Polsku opět důležité, objevilo se také v souvislosti s diskusemi o antisemitismu, které vyvolal film Dozvuky Władysława Pasikowského.

A diskuse se spojila s polskými vnitropolitickými spory.

Z pohledu zvenčí je celý problém asi velmi komplikovaný a nesrozumitelný. Na otázku, co si Češi myslí o Polácích, jsem se dozvěděl, že nic. To mě upřímně řečeno uklidnilo. Ale silný stereotyp Polákaantisemity stále funguje. Dozvuky jsou pro Polsko důležitým filmem, i když ne z uměleckého hlediska. Je to thriller pro masového diváka, má provokovat – a opravdu to dělá. Spor už nyní získal symbolický a politický rozměr, rozděluje Poláky na dva tábory.

Diskuse na téma antisemitismu ale v Polsku už nějakou dobu probíhá.

Hlavní otázkou je míra odpovědnosti, tedy jak moc si Poláci mají sypat popel na hlavu, kolik lidí za druhé světové války pomáhalo Židům a zachraňovalo je, kolik jich donášelo a vraždilo. Rozdíl je ovšem v tom, že doposud se diskuse vedla mezi polskou elitou. Dozvuky způsobily, že je téma najednou celospolečenské. Existují dva protichůdné názory: podle jednoho z nich musíme mluvit i o temných kapitolách naší minulosti, abychom prošli katarzí. Reflexe historické pravdy je naší občanskou povinností. Podle druhého film přehání a nespravedlivě mění pohled na polskou historii negativním směrem. Je to tedy trochu spor o obraz národní minulosti.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám