Článek
Takže jsem se spíš těšil, že to bude vše pohromadě. A také na to, jak sborník editorka uspořádala. S knihou jsem se tedy seznamoval od konce: nejprve s obsahem a poté s Poněkud osobně laděnými edičními poznámkami. A při čtení tohoto textu mi postupně docházelo, že známé příspěvky zde budu mít možnost číst jaksi nově – z jiných úhlů pohledu, z různých stran… A to nejen proto, že je budu nazírat v kontextu současného dění, v atmosféře toho kterého konkrétního dne a na pozadí jeho problémů a aktualit – a čteme-li o divadle, jež je uměním okamžiku, platí to dvojnásob –, ale též proto, že budu veden tím, jak je kniha rozvržena, do jakých významových souvislostí její části vstupují, a především proto, že kniha obsahuje texty doposud nepublikované. A objevit nový text Václava Havla je událostí, něčím vzrušujícím – po loňském osmnáctém prosinci i ve smyslu metafyzickém. Každý řádek oněch edičních poznámek navíc dokládá editorčinu znalost zpracovávaného materiálu, hluboký ponor podnikaný s osobním zaujetím, jak sama píše: Nezastírám, že práce na tomto sborníku mi přinášela radost, a doufám, že ji přinese i milovníkům divadla, Havlovy tvorby a osobnosti. Mně radost přinesl a přinášet bude.
Hned první z textů dosud nepublikovaných, editorsky nazvaný Václav Havel píše Alfrédu Radokovi: Jaké vlastně divadlo chceme dělat, je dopis ze 4. srpna 1963, ve kterém tehdy sedmadvacetiletý dramaturg Divadla Na Zábradlí přesvědčuje o 22 let staršího režiséra, jehož v té chvíli nesporně považuje v českém divadle za nejzajímavějšího, ke spolupráci. Jde o dopis privátní, o němž pisatel nepředpokládal, že by měl být publikován, přesto je jeho text pečlivě a dosti obsáhle (v knize zabírá 11 tiskových stran) formulovaným programem toho, co – jak je zde několikrát zdůrazněno – pojmenoval Jan Grossman jako „apelativní divadlo“. Vyhraněnost tohoto programu přes most padesáti let nastavuje imperativní zrcadlo současnému českému divadlu: Chtěli bychom prostě dělat divadlo, jehož cílem není tzv. „dobré divadlo“ – to chce dělat každý, a především ti, co řídí divadla jako kulturní provoz –, jehož cílem je dohovor s divákem o věcech, které obě strany bytostně zajímají, přičemž míra kvality by měla vyrůstat nikoli z nějaké apriorní a všeobecné představy o „dobrém divadle“ (ostatně každý si to stejně představuje jinak), ale mírou kvality by měla být pronikavost, svrchovanost, síla a apelativní účinnost onoho dialogu mezi jevištěm a hercem, síla hledaných a nalézaných pravd.
Alfréd Radok nakonec v Divadle Na Zábradlí nerežíroval, ale Havel se k němu jako k divadelní autoritě a staršímu příteli vztahoval až do konce jeho života. Obsáhlým dopisem, kterým se jej pokusil přesvědčit k režii Kafkova Procesu, tak ve svazku O divadle vstupujeme do příběhu jejich přátelství (již dřívější Havlovou asistencí u Radoka započatým), který byl nakonec odkázán jen na korespondenci.
Takových „příběhů“ lze v knize poznat víc. Další můžeme začít stopovat opět v doposud nepublikovaném textu z roku 1965 Václav Havel píše Janu Grossmanovi: Poznámky ke generální zkoušce Vyrozumění. V tomto případě se nejedná o dopis, ale o pracovní text, cenný dokument o myšlení Havla jako dramaturga i dramatika. Tyto poznámky budou napříště každému, kdo bude chtít inscenovat Vyrozumění, nahrazovat přímé setkání s autorem a také – tvrdím s plnou zodpovědností jako divadelní pedagog – budou nesporně skvělým podkladem pro seminární rozpravy o praktické dramaturgii i oHavlově metodě psaní divadelních her „jako do sebe zapadajících mechanismů“.
Bývalý prezident Václav Havel na snímku z letošního října
Podobně a zároveň trochu jinak vzácným – o deset let starším – textem na téma praktické dramaturgie je poprvé publikovaný dopis z 29. září 1975 zařazený do kapitoly K vlastním hrám pod názvem Václav Havel píše Andreji Krobovi ke zkoušce Žebrácké opery. Chceme-li ve sborníku sledovat „příběhy“, zde se prolínají hned tři: dřívější o vztahu k Alfrédu Radokovi s příběhem celoživotního přátelství s Andrejem Krobem a oba spojuje příběh snad nejdobrodružnější akce českého divadelního disentu sedmdesátých let, jíž bylo uvedení Žebrácké opery v hostinském sále v Dolních Počernicích. Zde již je jasné, že bez této knihy nelze porozumět historii českého divadla především let šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých a že ona nám pomůže lépe pochopit i jeho současný stav.
V neposlední řadě nám dává trochu víc a možná i trochu jinak porozumět samotnému autorovi. Hrdinou hlavního „příběhu“, který v knize můžeme sledovat, je totiž logicky Václav Havel, dramaturg, autor textů o divadle, dramatik komentující na různý způsob své vlastní texty, člověk filosoficky o divadle přemýšlející – prostě Havel divadelník. Skladba sborníku ten příběh otevírá stručným Autoportrétem z roku 1964 a poté, co ho dovedla až do roku 2010, jej zaklene a zároveň otevírá k novým úvahám esejí Divadlo, příležitost být sám sebou, který Anna Freimanová sestavila z myšlenek o podstatě divadla, o jeho „sociální magii“, jež vyjmula – jak sama napsala – z celku Dopisů Olze, napsaných v rozmezí od listopadu 1981 do února 1982.
V lednu tohoto roku jsem v textu reagujícím na smrt Václava Havla do přílohy časopisu Protestant napsal, že „v prvních chvílích, kdy jsem byl zasažen smutkem nad jeho odchodem, jsem pociťovanou bolest zmírňoval vědomím, že můj duchovní kontakt s ním nebude přerušen, že jej mohu dále rozvíjet, radit se s ním a nechat se jím inspirovat, protože kdykoliv mohu otevřít některý z osmi zelených svazků jeho spisů či jinou knihu“. A téměř sedmisetstránkový sborník O divadle je ve svém celku další „jinou knihou“, která mi pomůže dál rozvíjet tento duchovní kontakt a která jej obohatila o nové texty – i o nové kontexty.