Satan někdy přichází jako mírotvorce – zpívá Bob Dylan na třicet let starém albu Nevěřící a verše té písně výmluvně popisují paradox modernity, ve které se Zlo maskuje jako filantropie a humanitarismus a kde o lásce a míru zpívají často ti, kdo páchají masové vraždy. Mír a humanita jsou slova, kterým z úst politiků vždy hrozí hromadné znásilnění. Zločiny páchané ve jménu humanismu a světlých zítřků lidstva jsou stejně odporné jako zločiny páchané těmi, kdo jiným lidem upírají jejich lidství. Přímočařeji než Dylan tuto rozporuplnost moderní humanistické etiky kdysi ostatně vyjádřil Egon Bondy ve veršíku Mír mír mír / jako hajzlpapír, který později zhudebnili Plastici.

Slova Dylanovy písně nebo Bondyho slavný verš také nejspíš znějí v uších leckomu z těch, kdo každoročně sledují rituál předávání Nobelovy ceny za mír v norském Oslu, k němuž patří i pravidelné zpochybňování jednotlivých kandidátů nebo ceny samotné. A tak zatímco se celebrity světového míru scházejí na skandinávské periferii Evropy, aby převzaly cenu, pochybovači se ptají, proč by ji například měli dostávat profesionální politici, kteří mají mír v popisu práce a jejichž hlavní předností často je, že jen přestanou válčit? Proč dostávají přednost organizace, které si do záhlaví dávají „boj za humanitu“, jako například UNICEF, OSN nebo Mezinárodní organizace práce, před statečnými jedinci, kteří o lidskou důstojnost každodenně bojují s nasazením vlastního života?

Má snad byrokratická mašinérie Červeného kříže nebo Úřad zmocněnce OSN pro uprchlíky přednost před lidskými ctnostmi, jakými jsou osobní statečnost a odvaha, natolik, že byly tyto organizace oceněny dokonce vícekrát? Zasloužil si cenu Barack Obama jen proto, že není G. W. Bushem? Jak je možné, že ve společnosti Andreje Sacharova nebo Shirin Ebadi se ocitají úředníci jako Martti Ahtisaari a Kofi Annan nebo pokrytci typu Ala Gora, či dokonce lidé jako Henry Kissinger nebo Jásir Arafat? A jak je možné, že cenu nikdy nedostali například Mahátma Gándhí nebo Ken Saro-Wiwa, kteří narozdíl od diplomatů poklidně žijících v Ženevě či jiných „centrech míru“ zaplatili za svou činnost nakonec vlastním životem?

Není cena pro Evropskou unii v čase, kdy se kvůli její organizační struktuře a politickým rozhodnutím rozmáhají chudoba a politické nepokoje, spíš projevem absurdního humoru či totálního cynismu členů Nobelova výboru? A není nakonec mír první povinností každého člověka, takže samotný fakt, že se za něj uděluje cena a s ní spojená finanční odměna, je ze všeho nejvíc důkazem o všeobecné lidské morální bídě?

V podobných otázkách bychom mohli pokračovat donekonečna, a přece bychom se nedobrali smyslu Nobelovy ceny za mír ani smyslu a hodnoty míru samotného. Více či méně oduševnělé obhajoby či kritiky nobelovky mnohem víc vypovídají o těch, kdo taková hodnocení podnikají, než o ceně samotné. Všechny rozpravy a spory o to, zda je ten či onen „hoden“ ceny, ilustrují především rozporuplnost a ambivalenci samotné moderní etiky, podle které hrdinové jedněch jsou zbabělci, ne-li přímo zrádci druhých a v níž je třeba počítat i s tím, že i ty nejlepší úmysly mohou způsobovat nejhorší tragédie, zatímco zlé prostředky, jakými jsou války nebo atomové zbraně, mohou mít paradoxně i dobré účinky v podobě míru a politické stability.

Německý sociolog Max Weber v této souvislosti poznamenal, že ani zodpovědný křesťanský politik se nesmí ve svém úřadu nikdy zachovat tak, že by na násilí odpověděl nenásilím a raději nastavil druhou tvář svému nepříteli. Takové neodporování násilí by v politice paradoxně vedlo k rozpoutání ještě většího násilí, takže etika pacifistického přesvědčení by se ve světě reálné politiky jevila nejen jako krajně nezodpovědná, ale současně jako otevírající cestu ke kapitulaci vůči hrubému násilí, nespravedlnostem a porobě těch, za jejichž životy je politik odpovědný.

Ne náhodou se například politika ustupování politické agresi a násilí, tzv. appeasement, stala synonymem zbabělosti, slabošství a všeobecné hlouposti. Občané Československa ji zakusili během mnichovské dohody, na jejíž patrony Chamberlaina a Daladiera se dnes pohlíží s opovržením i v Británii a Francii. Nedostatek odpovědnosti a připravenosti bránit demokracii i násilím proti jejím nepřátelům nakonec způsobil i kolaps Výmarské republiky, u jejíchž konzervativních politických elit převládla iluze, že „s Hitlerem se lze domluvit“. Zachovat mír uvnitř nebo vně státu – zdánlivě zcela dobré úmysly – tak otevřely cestu k vyhlazovací válce a nejhorším masakrům v dějinách Evropy.

Předsedové Evropské rady Herman Van Rompuy, Evropské komise José Manuel Barroso a Evropského parlamentu Martin Schulz s Nobelovou cenou za mír (zleva doprava).

Herman Van Rompuy (zleva), José Manuel Barroso a Martin Schulz s Nobelovou cenou za mír

FOTO: Suzanne Plunkett, Reuters

Všechny morální pojmy včetně slova mír v sobě mají ambivalenci a rozporuplnost, která umožňuje jejich snadné politické zneužití. O této rozporuplnosti nakonec nejlépe vypovídá i historie samotné Nobelovy ceny za mír. Příběh Alfreda Nobela je totiž typickým příběhem moderního vědce, jehož objevy sice významným způsobem ovlivnily lidské poznání a vědu, ale měly také značný destruktivní efekt. Dynamit a především balistit byly používány armádou i teroristickými organizacemi a Nobelovy vynálezy rozhodujícím způsobem přispěly k budování moderního válečného průmyslu. Dávno před Einsteinem, Oppenheimerem, von Weizsäckerem, Sacharovem a dalšími vědci, kteří si v minulém století uvědomovali politické zneužití, destruktivní rizika a současně nezadržitelnost vlastního vědeckého bádání, zde byl Nobel, který se stejná rizika a destruktivní účinky vědy snažil vykoupit cenou za mír.

Nobelova mírová cena ale jistě není jen kompenzací za špatné svědomí jednoho vědce, který zbohatl díky destruktivní síle svých objevů a vynálezů. Mnohem víc nám ukazuje krizi vědeckého a expertního myšlení i obecnější skutečnost, že nežijeme v jednoduché alternativě, ve které vládne buď mír, nebo válka. Nežijeme ale ani ve světě, v němž bychom mohli naivně věřit, že věda přináší lidstvu pokrok, a proto stačí, aby lidstvo morálně dorostlo velikosti vědeckých objevů a začalo je využívat ve prospěch míru a humanity.

Žijeme naopak ve světě, kde mír a válka se vzájemně prostupují a přelévají, takže platí zrovna tak klasická Clausewitzova poučka, že válka je pokračování politiky jinými prostředky, jako i její pozdější oprava Michelem Foucaultem v tom smyslu, že mír je pokračování války jinými prostředky. Vždyť mír v Evropě po roce 1945 přece nazýváme „studenou válkou“, jejíž konec znamenal obnovení skutečných válek na Balkáně, a bez destruktivního potenciálu jaderných zbraní by se „studená válka“ okamžitě proměnila v „horkou“, takže i studený evropský mír po roce 1945 měl své první oběti z jaderného žáru v japonské Hirošimě a Nagasaki.

Jestliže 20. století bylo stoletím vědy a války, potom o Nobelově ceně míru i EU musíme uvažovat právě v režimu míru jako války a vědy jako války.

Evropská unie je dítětem války a evropská integrace je bez logiky horkých i studených válek nemyslitelná. Každý školák dnes zná dějiny evropské integrace, které se započaly navýsost mírotvorným opatřením, totiž regulací těžby uhlí a výroby oceli, což v západní Evropě znemožnilo opětovně vybudování zbrojního průmyslu podle logiky národních států a jejich suverénní moci a vzájemné konfrontace. Schumanova deklarace z roku 1950 je skutečným základem evropské integrace a budování nadnárodních hospodářských, politických i právních struktur v Evropě, s nimiž stojí i padá dnešní Evropská unie.

Schuman a Monnet museli myšlenku společného trhu přesahujícího hranice národních států prosadit především proti gaullistickému šovinismu ve Francii, ale zrovna tak i Adenauer a Gasperi museli přesvědčit německé a italské demokraty, že evropská integrace neznamená oslabení, ale naopak posílení a záruky pro nově budované demokracie v těchto bývalých fašistických zemích. Následné přijetí Římské smlouvy a založení Evropského hospodářského společenství v roce 1957 posílilo nejen hospodářskou, ale i administrativní a právní jednotu, takže již o necelých deset let později se hovoří o nadřazenosti evropského práva a interpretování Římské smlouvy, jako kdyby byla ústavou tohoto společenství.

Je třeba ovšem dodat, že tento proces mírotvorné integrace probíhal v době studené války a jaderné konfrontace a tzv. MAD (Mutual Assured Destruction) doktríny. Tato doktrína nevychází z kosmopolitního ideálu mírové spolupráce, ale z tzv. Nashova ekvilibria, podle něhož jednotlivé strany konfliktu nemohou zvítězit, pokud by jednostranně změnily strategii, což v dějinách studené války znamenalo být si navzájem rukojmími jaderné katastrofy. Evropský mír se tak rodil ve studené válce, kdy jsme všichni byli rukojmími jaderné katastrofy, a jeho slabost se například ukázala během občanských válek v Jugoslávii v devadesátých letech minulého století, kdy EU a její jednotlivé státy spíše válečný konflikt eskalovaly místo toho, aby mu dokázaly zabránit.

Reálné dějiny evropské integrace a spolupráce ve všech jejich rozporech a konfliktech se nicméně transformovaly i do mytologie o dnešní Evropské unii jako zárodku kosmopolitní demokratické společnosti, která respektuje lidská práva, kulturní rozmanitost, multilateralismus nebo mírové soužití národů a kde neplatí unilaterální politika svrchované síly a války jako způsobu řešení mezinárodních konfliktů. Smluvní základ evropské integrace a nadnárodní instituce skutečně jako by poprvé v dějinách kontinentu uváděly do politické praxe představy Immanuela Kanta o mírovém soužití národů. Hospodářská spolupráce a administrativní regulace spojená s poválečnou obnovou a prosperitou transformující se západoevropské společnosti do postindustriálního konzumerismu zase jako by vytvářela iluzi, že přichází postideologický a postpolitický věk, kdy ekonomické expertízy a byrokratický rozum definitivně neutralizují konflikty spojené s typicky moderními politickými problémy, jakými jsou diskriminace, uznání nebo legitimita rozhodování.

Mýtus o Evropě jako kosmopolitní avantgardě, kde všechny politické konflikty vyřeší buď expertní vládnutí, nebo mírumilovné vyjednávání a přijímání právních úmluv, je nebezpečným mýtem o konci politiky, který je mnohem starší než všemožné populární úvahy o konci dějin, jenž měl údajně nastat po roce 1989. Podle něj má živoucí síla osvíceného rozumu pozvednout politické společnosti z jejich úpadku a obnovit jednotu, která již nebude mít politické nebo geografické hranice, ale jejíž základ bude kosmopolitní, všelidský, a tedy postkonfliktní a humanistický.

Místo konkrétní politické obce s vnitřními i vnějšími konflikty přichází ideální všelidská obec – politeia založená kosmopolitními ideály filosofů. Již v Platónových dobách se ostatně používalo označení kosmopolitismus a filosofové se rádi označovali za občany všehomíra, ne za členy místně ohraničené politické obce. Takoví myslitelé jsou sice odcizeni konkrétní politice, ale o to víc, jak poznamenává například Peter Sloterdijk, se cítí být oprávněni zasahovat do všech lidských záležitostí. Univerzálně platný filosofický argument nahrazuje partikulární závěry politické diskuze. Filosofie vládne nad demokracií, což například podle Richarda Rortyho ohrožuje ze všeho nejvíc naše svobody, takže v liberální společnosti by měla mít naopak demokracie a literatura vždy přednost před filosofií.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Kosmopolitní interpretace evropské integrace znamená konec politiky, který přitom paradoxně směřuje proti původnímu smyslu Kantových úvah o kosmopolitismu, mezinárodním společenství a právu. Vždyť například ve spisu O věčném míru Kant volá po oddělení rolí filosofa, právníka a politika a kosmopolitní právo omezuje na podmínky všeobecné pohostinnosti, které rozhodně nepředstavují podrobný katalog lidských práv legitimující každou vládu.

„Věčný mír“ je podle Kanta možné nastolit buď mezinárodní mírovou politikou, nebo vyhlazovací válkou, která nastolí mír „na velkém hřbitově lidského rodu“. Právě proto je prvním úkolem politiky zamezit nejen vyhlazovací, ale každé válce, protože v ní podle Kanta dochází k většímu ničení toho, co je dobré, než toho, co je zlé.

Největší tragédie dnešní evropské politiky spočívá v narcismu politických vůdců zahleděných do falešné krásy zdánlivě kosmopolitní architektury Unie, která je ve skutečnosti jen depolitizovanou pouští expertního rozumu. Tato pustina je na hony vzdálená Kantově představě republikánské konfederace plné mírumilovného obchodního ducha. Hájit evropskou integraci hospodářskou politikou, která likviduje demokracii na úrovni členských států, znamená vést válku proti Evropě, a ne hájit v ní mír. A představa, že v Athénách, Římě nebo Madridu žijí jen zkorumpovaní výlupkové a darmožrouti, je pak pokračováním evropského rasismu jinými prostředky, nyní pod pláštíkem politiky úspor.

Morální paradox Nobelovy ceny míru se plně projevil právě při udělování ceny letošní, protože v Evropské unii, této domnělé baště míru a studánce globálního kosmopolitismu, již začala další válka mezi silnými a slabými o příští dělbu moci. Je to válka o demokracii a lidskou důstojnost, v níž se doposud tolerovaný demokratický deficit unijních institucí stále rychleji proměňuje v netolerovatelný diktát, který chce současnou krizi zneužít především k dalšímu posílení nekontrolovatelné moci.

Českým eurofobům to možná v jejich malosti ještě nedochází, ale dnes se opět v Madridu i jinde bojuje o Prahu, ale i o Brusel. A právě v této vnitřní dynamice spočívá podstata evropské integrace jako zvláštního útvaru, v němž jsou armády slabé a suverenita členských států vzájemně omezená i společně sdílená, ale přitom se vede válka na rozdíl od těch minulých ne o státní hranice nebo nějaký Lebensraum, ale o samotný charakter demokratické politiky a občanské důstojnosti.

V takovém prostoru neplatí jednoduchá logika „buď, anebo“ – válka, nebo mír. EU je třeba chápat přesně ve smyslu Foucaultovy poznámky jako prostor, v němž mír zajišťovaný depolitizovaným evropským trhem a byrokracií je současně pokračováním války jinými prostředky. Při současném boji o budoucí podobu EU bychom se proto měli řídit spíše Spinozovou definicí míru z jeho slavného díla Tractatus Politicus, která zní „Pax enim non belli privatio, sed virtus est, quae ex animi fortitudine oritur“. Věta by se volně dala přeložit tak, že mír není jen absencí války, ale ctností rodící se ze silného ducha.

Takový duch se utužuje především v rozhodování o společných záležitostech politické obce a překonává destruktivní násilí války vyšší silou lidské tvořivosti a politické organizace. Dnešní válku o EU tak nelze vést mimo její struktury. Naopak je třeba tyto struktury proměnit v živou politiku demokratického konfliktu, aby se nestaly parodií permanentního „boje za mír“, jakým se živí propaganda všech totalitních režimů, nebo hřbitovem „věčného míru“, před kterým varoval již Immanuel Kant.