Editorka knihy Marta Kolářová v obsáhlém úvodu vypisuje hned dvacet různých definic subkultur podle zahraničních teoretiků, a ukazuje tak, jak složité je tyto sociální formace uchopit. Ostatně hned první text Michaely Pixové Český punk za oponou i před oponou zrcadlí jistou beznaděj badatelky o kom vlastně psát – punk je u nás díky své dlouhé historii tak rozvětvený, že do něj lze počítat všechno od „nádražního“ sebedestruktivního alkopunku až po angažované aktivisty Food Not Bombs – je skoro nemožné mluvit o nějaké jednotné komunitě. Souhlasí s ní i citovaná anarchofeministka Matylda: „Punk je spíš souhrn názorů a postojů než subkultura, která drží pohromadě díky jednomu hudebnímu stylu.“ Obdobně rozrůzněné jsou i jednotlivé frakce skinheadů, freeteknaři a hiphopeři zase bojují s výprodejem svých scén a vedou složitý vnitřní boj o to, kdo do nich má právo patřit a kdo už ne. Koho pak zvolit za nositele ideologie subkultury – tvrdé jádro vykazující kontinuitu tradice, nebo periferní účastníky, kteří jsou ve většině? A existuje vůbec nějaká pravá podoba subkultury? Ondřej Slačálek v jiné kapitole (která díky publicistickým zkušenostem autora jako jediná vybočuje z akademického stylu psaní) připomíná antagonismus účastníků freetekno parties k nejortodoxnějším travellerům, kteří nejvíce naplňují pravidla alternativního životního stylu své subkultury, pro majoritu tanečníků jsou to ale „špíny a socky“.

Autoři Revolty stylem jsou vůbec velmi nekompromisní v ničení romantických představ o subkulturách jako ostrůvcích subverzivních či alespoň progresivních názorů. Místo revolucionářů nacházejí autoři mezi řadovými členy mladé lidi, kteří si přišli hlavně užívat a politický aktivismus je jim víceméně cizí. Autonomie vzývaná technaři není postojem konfrontace, ale spíš ignorace, přičemž část freetekno komunity začala být politicky aktivní až po policejním zásahu na festivalu Czechtek v roce 2005. „Většina těch témat je tam uměle vnesená a v podstatě to tu scénu samotnou nezajímá,“ cituje kniha technaře Jakuba.

Západní člověk už vesměs není ohrožován represivními složkami státní moci, musí ale čelit podstatně méně viditelným silám sociální kontroly, které ho nutí vyznávat společenskou konformitu. Ajak se zdá, subkultury v žádném případě nejsou tak bezpečným úkrytem od většinové společnosti, jak bychom se mohli domnívat. Soudě podle poznatků Revolty stylem jsou jejich členové vlastně normálními Čechy s průměrnými názory. Pixová například sleduje konformující se pankáče-třicátníky, kteří už svůj život nepodřizují punku, ale naopak punk podřizují svému životu. Paradoxní je rozšíření xenofobie na hiphopové scéně, která historicky vzešla z kultury etnických menšin, ale jejíž náctiletí členové nemají žádný problém s namířením prstu na sociálně vyloučené menšiny. Subkultury jsou pro většinu účastníků hlavně víkendovou zábavou s hudbou, alkoholem a drogami, a ani zážitek jinakosti nemůže narušit skořápku konformních postojů, které mladým vštěpuje společnost.

V doslovu se Kolářová dramaticky ptá, jestli české subkultury nezaspaly dobu, protože se zdá, že svými postoji pořád žijí v šedesátých či sedmdesátých letech (kdy v angloamerickém prostředí všechny jmenované formace vznikaly), nebo v devadesátých, kdy se usazovaly u nás. „Dotazovaní mají silně internalizovaný odpor k většině jako součást tradičních subkulturních hodnot, aniž by aktuálně reflektovali, co by znamenalo zaujmout pozici odporu vůči dnešní individualizované společnosti,“ konstatuje v samotném závěru knihy, která přináší podstatně méně útěšnou diagnózu české subkulturní současnosti než například zmíněné Kmeny.