Kniha o starých pannách (Barbora Baronová ovšem tenhle pojem nepoužívá) prý vznikla proto, že se její autorce „protiví posuzovat kvalitu člověka podle jeho sociálního statusu, manželství nevyjímaje“. A aby nebylo pochyb, na jakém území se pohybujeme, je třeba dodat, že doslov pochází z pera matky českých genderových studií Jiřiny Šiklové. Zatímco Baronová v předmluvě horlivě líčí předsudky vnější, Šiklová ve svém doslovu zmiňuje předsudky hlavních hrdinek vůči sobě samým.

Jeden sebepředsudek zpovídané ženy skutečně spojuje. Necítí se být tak úplně normální. Přestože jsou jejich příběhy, úskalí a životní peripetie různé, v pozadí je stále přítomné ono sebepoměřování s vdanými čili normálními, správnými. A tak se ve vyprávěních, které Baronová působivě prezentuje a Dita Pepe doprovází nápaditými a empatickými obrazy, hrdinky nevyhnutelně potýkají s otázkou, proč neměly děti, a s důvody, proč se nevdaly.

Fotografie Dity Pepe z knihy Slečny

Fotografie Dity Pepe z knihy Slečny

FOTO: Dita Pepe

Příčiny kupodivu nebyly tak radikální a rozmanité, jak bychom čekali. Mnohdy se to stalo, či vlastně nestalo prostě proto, že se ten pravý muž neobjevil ve správnou chvíli, a pak už bylo pozdě. Nebo se vztah nepovedl, překazila ho válka, životní a politické okolnosti, různé představy obou partnerů. Překvapivě v knize nenajdeme ani jednu prototypickou ženu toužící po kariéře, která měla od začátku jasno, děti nechtěla a konec. Vnucuje se otázka, proč? Že by se žádná taková nenašla?

Fotografie Dity Pepe z knihy Slečny

Fotografie Dity Pepe z knihy Slečny

FOTO: Dita Pepe

Je těžké psát knihu o stereotypech a vyhnout se jejich reprodukování. Je to dvakrát tak těžké, jestliže s nimi pracujeme ve skutečných, žitých příbězích. Barboře Baronové se bohužel občas nedaří vyhnout se opozici, kterou se snaží zpochybnit, opozici vdaná/svobodná. Jen občas ve svém nasazení otočí znaménka. Podobně se hlavní hrdinky ve svých autoportrétech vymezují vůči prototypické normální dívce a ženě, od které se kdesi odchýlily a šly jinou cestou, a jaksi zpětně hledají, kde se to stalo. To ale nevadí, protože se autorce povedlo zachytit kus autentického hledání ženství.

Existenciální otázka, jaké to je být biologicky ženou a stávat se jí bytostně, společensky, lidsky, vane textem silněji než vítr pouští. Nesamozřejmost vlastního sebeobrazu ženy je zřetelná a obrovská. Skutečným pojítkem příběhů slečen je tak nejistota hrdinek při vztahování se k sobě samým. Je až zarážející, jak jednotlivé protagonistky pátrají ve svých životech po něčem, co bylo špatně, co by vysvětlilo jejich divnost. A jak opakovaně dospívají k sebekritice v otázkách ženskosti. Bohudíky mnohé z nich také dozrávají ke spokojenosti se sebou samými.

Fotografie Dity Pepe z knihy Slečny

Fotografie Dity Pepe z knihy Slečny

FOTO: Dita Pepe

Na závěr si neodpustím řečnickou otázku: Nezasahuje tahle bytostná ženská nejistota mnohem víc současných žen v jejich tápání a hledání? Nepřesahuje dalece skupinu těch, které zůstaly svobodné? Nenašli bychom pod pláštíkem manželského a mateřského statu quo podobné strachy a nejistoty?